A je to tady. Rozhodla jsem se otevřít BABIČČINO OKÉNKO.
Ráda bych se představila: V listopadu mi bude 65 let. Mám dvě vdané dcery: Lucka má Davídka, kterému bylo v červenci sedm a chodí do druhé třídy a školkovou Leničku, které byly v březnu tři roky. Mladší dcera Julie má syna Kryštofa Adama, kterému byl v březnu rok. Jak vidět, vzorek mých vnoučat je docela pestrý, s perspektivou, že se jejich počet i zvýší.
Jsem sociolog (nyní již v důchodu) a zabývala jsem se výzkumem a statistikou zaměřenou na sociální oblast (rodina, zdraví, gender, veřejné mínění). Snad mé profesní zkušenosti budou pro Babiččino okénko výhodou. Těším se na vaše reakce, dotazy a bude-li třeba, pokusím se třeba i poradit. Vaše Babi Evi.
V Babiččině okénku půjde o pohled (rady, zkušenosti a názory) babiček (dědečků) a na babičky (dědečky). Je zde prostor k diskusi (názory nejen prarodičů, ale i na prarodiče), pro zkušenosti, informace a rady – laiků i odborníků, týkající se postavení dnešních babiček (a samozřejmě i dědečků) v rodině, která očekává narození potomka či se stará o narozené miminko. (Babiččino okénko k batolatům otevřu na stránkách Naše batole). Takže začínáme:
Jak se stát babičkou (dědečkem)
V první řadě – na rozdíl od rodičů – se prarodičem nemůžeme stát z vlastní vůle, ale prarodičem se v pravém slova smyslu stáváme. Potřeba je k tomu ovšem „vlastnit“ potomka v reprodukčním věku, který se – ať z vlastního rozhodnutí či nechtěně – stane nastávajícím rodičem. Tento základní rozdíl – mít vnouče bez vlastního přičinění – se pochopitelně odráží i v roli ať již babičky či dědečka. Především odpadá ta zásadní odpovědnost za narozeného potomka. Také roli prarodiče teoreticky můžeme, ale nemusíme přijmout. K nepřijetí obvykle vedou závažné mezilidské konflikty členů rodiny nebo jejich asociální chování. Existují však i případy, kdy rodiče brání prarodičům, aby převzali roli babičky či dědečka. I zde jsou důvody stejné, jak bylo uvedeno výše. Možná je i varianta – týkající se spíše babiček než dědečků – kdy se prarodič dožaduje své role příliš vehementně a s velkou razancí, až to není rodičům dítěte příjemné.
V ideálním případě prarodiče s radostí přijmou zprávu o očekávání vnoučete a těší se. Avšak obvykle bývá reakce babiček – žen jiná než reakce dědečků – mužů. Babičky totiž často již nějaký čas před radostnou zprávou o vnoučeti se nemohou dočkat – někdy i ponoukají „mladé“, aby vnouče pořídili. Proto sdělení o radostném očekávání nastávající babičky málokdy zaskočí – jsou svým způsobem na tuto roli připravené. Jinak je tomu s dědečky: muži potřebují delší čas na zpracování informace. Pro zpestření zde uvedu vzpomínky z naší rodiny: Můj strýc se ženil jako velice mladý a jeho syn se stal stejně jako on velice mladým otcem. Novopečený dědeček se s tím vyrovnával obtížně a tak byl přistižen, jak se sklání nad postýlkou novorozeného vnuka a říká mu: „Usměj se přece na strejdu“.
V současné době s postupující emancipací rodičovství se mění i přístup mužů k novorozencům a lze tedy očekávat, že to se pak projeví i na další generaci dědečků. A tak možná nebude vzácností pohled na dědu, který přebaluje či krmí své vnouče, nemluvě o zmizení zábran v projevech citů ve vztahu k miminku. Zatím se přimlouvám za to, abychom tolerovali ostýchavý přístup dědečků k miminkům. Oněch několik měsíců těhotenství jim k přípravě převzít roli prarodiče málokdy stačí. Věřím, že si to s vnoučaty vynahradí, jen co trochu odrostou.
Jedná se pouze o ilustrativní foto, není to naše “babi Eva” Určitě nám foto časem dodá. (poznámka redakce).