Autor: Hana Zahradníčková
S fotografkou a maminkou čtyř dětí Sárou Saudkovou o focení, o rodině, o mateřství, o výchově a o nahotě.
V rozhovorech působíte jako žena, která všechno zvládá s přehledem – práci, děti, rodinu.
Zvládnout se dá všechno, jen nesmíte trpět přehnanými ambicemi být ve všem dokonalá. Dělám, co můžu a jak nejlépe dovedu, ale zrovna tak umím i vypnout, zapomínat, zpomalit, nestihnout, nedodělat, pokazit – a nic z toho si nevyčítám. Když vás hodí do hluboké vody, taky dlouho nepřemýšlíte, ale plavete, jinak se utopíte. A jakým stylem se dostanete ke břehu, to je nepodstatné.
Máte na ten každodenní kolotoč nějaký recept?
Je to jednoduché – dělejte jen to, co vás těší a čemu věříte. Všechno ostatní jsou prkotiny, které můžete směle hodit za hlavu. Žiju si tak, jak mě baví – a děti nebo práce jsou součástí mého světa. A když vás něco baví, tak vás to neunavuje – naopak. Velmi doporučuji zůstat sobec a myslet i na sebe. Jakmile ze sebe děláte Matku Terezu, která se obětuje pro ostatní, jde váš život do háje. Předpokládám, že rodinu dělají děti a obvykle i muž. Všichni tedy by měli mít nějaké povinnosti, aby domov šlapal a neváleli jste se ve špíně a bylo vám doma spolu dobře. Nebojte se – muž je použitelný nejen pro výrobu dětí, umí i mnoho jiných věcí, ale musíte je po něm vyžadovat. Když se jeden z rodičů válí a druhý kmitá anebo děti jsou malí polobozi, kteří mají „full service“, něco není v pořádku.
Říkáte, že fotíte jakýsi dokument svého soukromého života? Ale vaše fotky působí spíš stylizovaně.
Však to taky jsou obrázky z mého soukromí, avšak podané tak, že se v nich můžeme vidět jako v zrcadle. Jsou to univerzální příběhy, které důvěrně zná každý, kdo dýchá a vnímá a nezapomíná. Samozřejmě jsou stylizované, ale to jen tak, aby působily přirozeně, spontánně. Nepotřebuji k tomu žádné zvláštní rekvizity, světelné či počítačové efekty a hejno asistentů. Ty nejsilnější obrázky jsou totiž ty nejjednodušší.
Jak byste svou tvorbu charakterizovala? Jako jeden ze svých vzorů uvádíte Henriho Cartier-Bressona…
Cartier Bresson a Lartigue. Mám je velmi ráda, protože se na ně ráda dívám. Září z nich energie a radost. Připomínají mi něco z dětství. Ale vzor? To ne. Každý jde po své vlastní cestě.
Nedávno zesnulá fotografka Dagmar Hochová velmi ráda fotila děti, protože, jak říkala, samy nejlépe vědí, jak se před objektiv postavit. Jak to vidíte vy?
Paní Hochová má naprostou pravdu. Děti nemůžete do ničeho nutit, nesmíte je nudit a nesmí to trvat dlouho. A pak jsou vaše. Je to úžasný materiál a vy jste v pozici lovce, který číhá na správný okamžik. A někdy se trefíte, jindy jdete domů s prázdnou. Ale pokud se povede, pak je to zázračný obrázek.
Když fotíte své děti, fotíte je víc z pozice maminky, nebo z pozice umělkyně-fotografky?
Mně tyto hranice splývají dohromady, nepřemýšlím takto. Chci jen zachytit okamžik, který je prchavý a pomine, a mně by soužilo, kdybych si tento krátký čas jejich dětství neukradla pro sebe do fotografií.
Ve vaší tvorbě je znát výrazný vliv Jana Saudka. Přesto říkáte, že jsou jiné, že je v nich cítit „ženské oko“ nebo „ženský rukopis“. Co si pod tím představit?
Muži přistupují k tělu víc jako lovci s cílem ulovit, ovládnout, odhalit, sežrat… Jdou po mase. Ženy jsou jemnější, záhadnější a víc ctí tajemství – jdou po vůni, po dotecích, po vzpomínkách. Ráda si s tělem na fotografiích hraji, neberu nahotu smrtelně vážně.
Jak vnímáte slovo intimita? Co si myslíte o hlasech dětských psychologů, kteří radí rodičům, aby se od určitého věku dětí neobnažovali v jejich přítomnosti, třeba v koupelně, nechodili před nimi doma ve spodním prádle a tak podobně?
Každý to má v sobě a ve své rodině nastavené jinak. A takhle to ctím. Já jsem stydlivá, ale přítel klidně vyjde mezi děti nahatý – k jejich velké legraci. Nahota je přirozený stav, dokud jí někoho neobtěžujete.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 6/2012