Nejvýznačnější sociální skupinou, která primárně ovlivňuje vývoj dítěte, je rodina. Všichni její členové jsou ve vzájemné interakci, jsou s to se ovlivňovat a působit jeden na druhého (ať již po stránce pozitivní či negativní).
Význam rodiny spočívá především v tom aspektu, že jejím jednotlivým členům, resp. dětem poskytuje základní zkušenosti, jež význačně přispívají k formování jejich osobností. V tomto ohledu představuje důležitou roli nápodoba, děti napodobují rodiče, své vzory, a to nejenom co se chování či verbálního projevu týče. Rodina je prostředím specifickým, což je dáno především tím, že poskytuje (či by měla poskytovat – zdaleka ne ve všem případech tomu tak opravdu je) citové zázemí, stává se pro dítě zdrojem jistoty a bezpečí. Právě nedostatek onoho pozitivního přístupu se negativně odráží na vývoji dítěte a po psychické stránce ovlivňuje celý jeho život. Rodina přispívá k tomu, aby dítě získalo sebevědomí. Díky němu bude schopno nalézt své místo v rámci nejenom dětských kolektivů, ale později v osobním i profesním životě. Rodina je tedy specifickým sociálním prostředím, jež dítě ovlivňuje nejenom po stránce sociální, ale také biologické. Rodiče totiž mají do větší či menší míry podobné dispozice jako jejich potomci. Právě v závislosti na svých vlastních schopnostech formují i své děti (např. je více než pravděpodobné, že rodiče, kteří jsou sportovně založeni, povedou ke sportu i své děti).
Rozvoj dětské osobnosti tedy v zásadě ovlivňuje styl, jenž je v rámci rodinné výchovy uplatňován. Jako nejpříhodnější a pro obě strany nejvýhodnější se ukázala kombinace rodičovské lásky s disciplínou. Při vyváženém uplatnění obou těchto přístupů lze vychovat osobnost, mající zdravé sebevědomí, osobnost, jež zároveň bude citově silná.
Literatura: VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.
Činitelé podílející se na vývoji člověka – prostředí – 3. část