Dítě se má vést k tomu, aby současně dělalo jen jednu věc a aby přicházelo od známého k neznámému postupně, cvičením, pokusy. Více věcí najednou vede k roztržitosti, jedna věc překáží druhé.
Ponenáhlé stupňování, trénink, je základní fyziologické pravidlo. Nespěchat, pomalu pronikat do hloubky, nikdy nepracovat nesmyslně a uspěchaně!
Pro rodiče to znamená nechtít hned od dítěte mnoho, ani při hře, která je pro dítě prací. Postupovat trpělivě, neokřikovat dítě stále, neporoučet ustavičně, protože dítě tolik najednou nevnímá. Nebít dítě, nechápe-li hned, je vinen vychovatel, že chce výsledek ihned, a ne postupně.
Výchova k soustředění jako příprava pro práci začíná už při dětské hraní. Jestliže je dítě zahrnuto hračkami – byť i lákavými – přechází těkavě od jedné k druhé a nesoustředí se na hru s jednou hračkou. Je správné dávat dítěti hodně hraček, protože rozvíjí jeho smysl, dává mu podněty k rozvoji. Vychovatel musí ovšem umět dítěti hračku předvést, upozornit na její vlastnosti (například „Hračka je krásně červená“, „Slyšíš, jak hrká?“ apod.). Teprve když se dítě hračky nebaží, hledá další podněty. Podáme mu jinou hračku nebo i předmět z domácnosti (vařečku, cívku) a zase ukážeme, co se s ní dá všechno dělat (plácat do pokrývky, narážet do matrace atd.).
Bylo by ovšem chybné, kdyby se dospělí ustavičně dítěti do hry vměšovali a dítě odsoudili do úlohy pasivního diváka.
Dát dítěti mnoho hraček současně vede k tomu, že se dítě nedovede často rozhodnout, nesoustředí se na žádnou, neobjeví všechny možnosti, které mu dává jedna hračka, začíná být náročné a omrzelé.
Žádné učení se neobejde bez chyb a také hrát si musí se dítě učit. Citát Komenského: „Kdo nikdy nekazí, nikdy neumí.“ Proto zvlášť matka potřebuje mnoho trpělivosti.