Stále jsem se pozorovala a měla jsem strach, abych poznala, že rodím. Začala jsem přenášet, termín byl koncem srpna. Měla jsem z vyvolání strach, možná i dcerka se zalekla výhružky, že ji lékaři vyženou z bříška a tak se rozhodla vzít to do svých rukou ona. Nevěřila jsem ani v nějaký hnízdící instinkt, ale i ten mě neminul. Najednou jsem v den, kdy jsem ani netušila, že budu rodit, nakupovala, uklízela, vařila, pekla a večer jsem si užila teploučkou vanu. Pak jsem unavená šla spát. Manžel pracoval na počítači, ale najednou se začal rozčilovat, že mu stávkuje grafická karta, která nikdy nedělala problémy. Než se manžel zvednul od počítače, volala jsem na něho: „Zlato, praskla mi voda.“ Volal do porodnice, kde mu řekli, že máme ještě tak dvě hodiny čas. Bylo půl desáté v noci. Nikam jsem nechvátala. V klidu jsem si došla na WC a dala si teploučkou sprchu. Vyjeli jsme směr Písek.
Sestřičky i lékaři byli super, porod probíhal bez problémů a komplikací. Manžel byl u porodu a jsem mu za držení ruky a psychickou podporu moc vděčná. Trošku jsem mu ruku pomačkala, ale po šesti hodinách od prasknutí vody se nám narodila Eliška. Dostali jsme tu nejkrásnější odměnu. Byl to pocit štěstí a radosti. Malá byla krásná, zdravá a my oba unavení, ale spokojení a šťastní. Kojení jsme zvládali na jedničku, Eliška přibývala na váze jak má, moc neplakala a hezky spinkala. Na pokoji šestinedělí nám to uteklo a čtvrtý den od porodu nás pustili domů.
A tak si nás pyšný tatínek vezl domů. Je to skvělý táta, moc mi s malou pomohl a myslím, že kdyby ji mohl kojit, kojí ji. Eliška s tatínkem mají krásný vztah – Eli je tatánek. Myslím si, že když mu Eliška poprvé řekla táta, byl šťastný jak blecha. Já jsem na tom byla stejně. Eliška řekne „maminko ráda“ a já mám co dělat, abych udržela slzu. Teď Elišce budou dva roky a je naše sluníčko. A grafická karta? Ta od porodu nezazlobila ani jednou. Že by něco mezi nebem a zemí?