Otázka věru zapeklitá. Svou dceru jsem porodila v osmém měsíci. Bylo to takové nedonošené chuďátko. Jako každé miminko byla celá pomačkaná a mžourala svýma očičkama na nový svět. Martinka byla velmi hodné miminko. Hodně spala, málo plakala a připadala mi stále spokojená. Bříško ji bolelo málokdy. Možná byla tolik hodná i z toho důvodu, že jsem před těhotenstvím brala léky na EPI. Byla vlastně stále ospalá. Díky její ospalosti jsem dokázala nakrmit půlku porodnice, ale mou dcerku musely sestřičky dokrmovat, protože při kojení rychle usínala a moc na váze nepřibírala. Když jsem si ji přivezla domů, po třech týdnech jsem mléko ztratila úplně a z dokrmování se stala pravidelná strava. 
Dcerka byla malinký chrobáček, ale z porodní váhy2,7 kgzačala po vydatném krmení rychle dohánět, co si ten chybějící měsíc v bříšku nedohnala. Po nějakém čase už byla kulaťoučká jako „mišelinek“.
Když už začínala sedět, zajímala se samozřejmě o věci, které jsme dávali z jejího dosahu. Někdy se nám to ovšem nepodařilo a v jejich ručičkách končily nová vydání novin, sušený chleba nebo i peněženka. Dokázala si hodinu „číst“ noviny a časopisy. Konečný stav výtisku končil už pak jen v kotelně. Když se doplazila u babičky do kuchyně, všechny věci, které byly v úrovni jejich očí se musely sesbírat. Babička sušila chleba a rohlíky pro své malé hospodářství na podlaze, na novinách. Pokud se tyto věci neuklidily, končily ve všech rozích kuchyně. Některé byly ochutnány. Všechny maminky ví, o čem mluvím. A nedej bože peněženka! Ty krásné cinkající plíšky nebo barevné papírky. Už v této fázi jsem pozorovala její nadšení, když to uviděla, další nadšení když to uchopila a další nadšení když zjistila, že ji vidím. O to úporněji začala „číst“, rozhazovat věci kolem sebe nebo se jen smát. Nepříjemná situace však nastala v momentě, kdy jsem jí novou „hračku“ sebrala nebo dcerku přenesla do bezpečnější vzdálenosti od jejího „hřiště“. Vztekání nebralo konce. Protestovala, plakala, vyžadovala své „hračky“. Lékařka mi oznámila, že to je jen začátek, že si tak začíná tvořit svou osobnost. Čím starší bude, tím se budu muset více obrnit. Tenkrát jsem se smála, ale později mi jeden „kyblík na nervy“ nestačil a striktně jsem odmítala dalšího potomka. Kamarádky se mi smály a k narozeninám mi koupily velký kyblík. Dnes ho používám na mytí podlah a pozoruji svou pubertální dceru. Její osobnost se tvoří stále.
Někdy mám pocit, že má dcera má pubertu už odmalička. V roce si začala doslova vydupávat vše, co právě potřebovala. Natahovala ručičky a svým „eee“ vyžadovala, abych jí věc jejího zájmu podala. Po mém odmítnutí následoval řev a nešťastný výraz v obličeji. Většinou se mi jí zželelo a přemýšlela jsem, jak ji vynahradit její zakázanou hračku. U novin se to dalo vyřešit celkem dobře. Najít starší výtisk čísla. Děda byl spokojený, když své čerstvé noviny našel v pořádku.
Časem si u sebe vypěstovala druh vzpurnosti zvaný „prostest ležmo“. Všechny jej známe. Dítě nám dává najevo, že pokud to tak nebude, jak chtějí oni, lehne si na zem. V prvním momentě mi to dělalo problém, hlavně na veřejnosti. Dejte svému dítěti jednu výchovnou přes zadeček. Vždyť by vás zavřeli! „Prostest ležmo“ u nás vydržel velmi dlouho. Marťa dokázala prostestovat v obchodě, na náměstí, v parku i doma. Bylo jí jedno (jako každému capartovi), že si lehne do bláta nebo do listí. Hlavní je, dát všem vědět, že maminka jí nechce koupit balonek. Má psychika byla už tak narušená, že jsem ignorantsky stála vedle svého vztekajícího se potomka a klidným hlasem jen opakovala: „Martinko vstaň…budeš špinavá….neeee, nekoupím ti pejska….vstávej…..neeee, nekoupím ti pejska….vstaň!“ Je to únavné. Z každé procházky, návštěvy nebo nákupu jsem přišla unavená. Ale na vině bylo vyčerpání z jejího vysilujícího úsilí mě přesvědčit, že pokud nebude po jejím, nevstane. Hezkou historku mám z prodejny obuvi. Kupovala jsem dceři botičky. Malá se posadila ke stolečku s pastelkami a papíry v koutku pro děti. Já šla vybrat botičky. Vyzkoušela jsem jí asi troje, jedny koupila a řekla dcerce, že za chvilku půjdeme. Nastal okamžik, kdy jsem se musela obrnit, věděla jsem, že to nebude v klidu. Malovala, tedy dělala svou oblíbenou činnost. Martinka mě nezklamala, jasně dala mně i našemu okolí najevo, že ona nechce. Přemlouvání trvalo asi deset vteřin, pak vstala, udělala asi 10 kroků a lehla si. Začalo vztekání, dupání nožkama o podlahu a to celé vypracovávala do úhledného točení. Bylo mi jasné, že bundička bude na zádech totálně špinavá. Prodavačky se po sobě nedůvěřivě koukaly. „No nic, dneska vám podlahu vytře Martinka. Dneska vytírat nemusíte“, pronesla jsem a trpělivě čekala. Nemůžu však čekat věčně, Marťa měla velikou výdrž. Drapla jsem ji po chvilce za ručku a násilně táhla pryč z obchodu. Popisovat vytírání dlažby Horního náměstí v Olomouci nejspíš popisovat nemá smysl. Vypadal podobně jako v prodejně. Místní babičky se zastavovaly a nevěřícně koukaly na mé dítě. Nejspíš to nikdy se svými potomky nezažily. Soucitně koukaly na mě i na ni a nenapadlo je nic jiného než: „Copak je to za holčičku? Takovou doma nemáme, že dědo? My si ji vezmeme, ona bude s námi bydlet!“ Marťu to vylekalo. Vztekání náhle utla, vstala, oprášila si kalhoty a odeskla: „NE!“
Takové tvoření osobnosti je opravdu ke vzteku. Její „dětská puberta“ měla podle lékařky trvat chvilku. Moje zjištění ji však do teď přesvědčuje, že trvá stále a nejspíš ještě trvat bude. V devíti letech navštěvujeme endokrinologii. Moje dcera dospívá velmi rychle. Ale nebojte se. Zvládáme to. Ve svých devíti letech je už ve druhé fázi puberty a já jsem hodně vytrénovaná. Její ignorace, hubování, odříkávání i naštvané postoje zvládám už bravurně.
Autor: Kateřina Vočková, http://katerinavockova.webnode.cz/