Na jedné návsi stály kontejnery na tříděný odpad. Modrý, žlutý a bílý. V modrém bydlel skřítek Papíráček, který se staral o to, aby do něj lidé dávali pouze papír. Ve žlutém bydlel skřítek Plasťáček, kam všichni dávali plasty a nakonec v bílém kontejneru bydlel Skláček, který hlídal, aby do něj přišlo pouze bílé sklo. Všichni skřítkové byli nerozluční kamarádi, pomáhali si vzájemně, povídali si, zkrátka jeden by bez druhého být nemohl.
Jednou přišel ke kontejnerům chlapeček, který se jmenoval Pepíček. Byl to moc zlobivý kluk. Občas se stalo, že přiběhl ke kontejneru a do jednoho z nich kopl. Smál se tomu a hned zase utekl pryč. Nebo také rád házel plast do papíru a obráceně. Chudák Papíráček, zrovna odpočíval… a bum… tůůůze se lekl. Otevřel víko a podíval se, kdo to udělal. „To byl zase Pepík?“ zeptal se skřítků. „Ano, Papíráčku, myslím si, že si na něj posvítíme,“ řekl Skláček. Papíráček zadělal víko, aby je nikdo nemohl otevřít. Pepíček marně tahal a nešlo mu to. Naštvaně začal do kontejneru kopat a nadávat: „Proč to nejde? Co si s těmi papíry počnu? Přeci to neponesu zpátky domů?“ durdil se. „Co myslíte děti, že Pepíka napadlo?“ Odhodil odpadky k sousedům na zahrádku a šel domů. Maminka nic nepoznala. Příště, když opět vyrazil s odpadem, tak si na něj skřítkové počkali a všichni houkli: „Pepíku, ty doma dostaneš, to se přeci nedělá?“ Pepíček se lekl a utíkal domů.
Za týden, když ho maminka znovu posílala na náves, tak se chlapec zdráhal jít. Maminka se divila, že ani ven téměř nechodí. Bylo jí to opravdu divné. „Dobře, synku, půjdu s tebou a společně to odneseme.“ Pepík stále nevěděl, jak to mamince říci, že se tam bojí jít, a co vlastně provedl. Když maminka otevřela víko kontejneru na plasty, vyskočil skřítek Plasťáček, až maminka úlekem vykřikla. Pepík věděl, že je zle. Skřítek Plasťáček spustil: „Paní Dvořáková, váš syn do nás kopal a ještě k tomu házel plast tam, kam neměl…“ Chvíli nebyli k zastavení ve svém stěžování si na Pepíka. Paní Dvořákové hned svitlo: „Tak proto jsi nechtěl chodit ven! To se dělá házet odpadky okolo popelnice a sousedům na zahradu! Nebo dávat plast do papíru!“
„Vymyslíme pro tebe pořádný trest,“ začali Plasťáček, Papíráček a Skláček vymýšlet.
Maminka se do toho vložila a povídá: „Okamžitě se omluvíš, pomůžeš mně s nákupem a ještě půjdeš s malou Jiřinkou na procházku s kočárkem!“ Pepíček sklopil hlavu a omluvil se. „Už se to vícekrát nestane.“
Od té doby už chodí Pepík s dětmi okolo kontejneru a hlasitě skřítky zdraví. Dokonce učí kamarády, na co který kontejner slouží.
Tak vidíte děti, nesmíte se chovat takto nehezky a ještě kopat do věcí, které slouží všem. Vy to ale určitě neděláte, protože to by vás maminka potrestala tak jako Pepíka.
Děti, dokážete vyjmenovat barvy kontejnerů, a co se do nich dává? Třídíte doma s rodiči odpad? Určitě je to moc důležitá a záslužná věc pro naše životní prostředí a zdraví nás všech. Děláme to přeci pro sebe.
Tato básnička byla věnována projektu Pohádky pro kulíšky, www.pohadky.nedoklubko.cz