Milí čtenáři,
jistě každý, kdo má děti, si prošel tím “krásným” obdobím, kdy miminko je ještě spokojeně uložené v bříšku, ale my rodiče se už teď dohadujeme a vedeme dlouhé rozhovory o tom, jak by se ten náš poklad měl jmenovat. Každému se líbí jiné jméno a nejhorší je, když si ke jménu připojujete nějakou určitou osobu a třeba ne zrovna tu, kterou máte rádi a je vám sympatická (třeba bývalá láska vašeho partnera).
Vybírat jméno pro první dítko, kdy navíc víte, co se vám narodí, je relativně jednoduché. Po dlouhých debatách se shodnete (většinou – znám i pár, který má děti se 2 křestními jmény, neb ani jeden nechtěl ustoupit) a máte jasno. U druhého dítka zvolíte třeba variantu, která se více líbila vašemu partnerovi a víte, že když se dítko bude jmenovat takto, tak mu uděláte radost. Vybrat jméno pro třetí dítko, natož když se vám stále rodí stejné pohlaví (v mém případě kluci), už bývá trošku oříšek, ale při výběru jména pro čtvrtého potomka, si už připadáte bezradní.
Máte – li na jméno určité nároky (jako třeba já), kdy chcete, aby se hodilo k příjmení, dítě nemělo svátek blízko narozenin či v období vánočních svátků a ještě se vám stále rodí samí kluci, tak už se při výběru jména docela zapotíte.
U nás je to navíc trošku komplikované tím, že se nám tři ze čtyř dětí narodily v dubnu. Tím pádem se snažíte najít pěkné jméno na druhé straně kalendáře, nebo alespoň v létě. My jsem to nakonece vyřešili takto: první syn je Venoušek (jméno se nám líbilo a jak můj, tak i manželův dědeček se tak jmenoval), druhý syn je Michálek (toto jméno jsem si prosadila já. Líbilo se mi, že kluci mají jak narozeniny, tak i svátky pohromadě a nemusí si závidět, že jeden má oslavu a dostává dárky a druhý ne.), třetí syn je narozený těsně před Vánoci, tudíž jsme mohli vybírat z mnoha krásných klučičích jmen slavících svátek na jaře a vybrali jsme Tomáška a čtvrtý syn je opět dubnový a zde byly asi největší dohady. Já chtěla Radimka (tak trošku po tatínkovi, který se jmenuje Radek), ale ostatní mě přehlasovali (u nás v rodince je určitá demokracie) a prosadili si Honzíčka (ve školce žádného Radimka nemají, zato o kamaráda Honzíka se kluci prali). S tímto jménem jsem se relativně těžko srovnávala. Ze své podstaty se mi nelíbí. V rodném listu má dítko napsané Jan, ale říkáte mu Honzíčku. Samozřejmě jsem si zvykla a Honzíčka miluji, ale už se moc těším, až povyroste a já mu budu moci říkat Janku, neb si nedokáži představit, jak 10 letému klučinovi říkám Honzíčku (už vidím to nadšení, kdybych mu tak řekla před kamarády).
Když jsem zjistila, že jsem těhotná a opět na duben a vybírali jsme jméno, tak jsem samozřejmně listovala kalendářem a pokukovala po jméně opět okolo konce září (že by měl i tento syn svátek zároveň s brášky). Jméno tam bylo idelání – Jonáš. Dokonale by to ladilo, měli bychom kluky: Václav, Michal, Tomáš, Jonáš. Ale, když já jsem si nedokázala představit, jak bych mu říkala. “Jonášku” se mi strašně příčilo a “Jájo”, “Jone”, … no hrůza děs.
Jinak 3x jsme se snažili a doufali (u prvního těhotensvtí tedy pouze do 20. tt, kdy jsme si nechali říci pohlaví miminka a tudíž jsme věděli, že budeme mít chlapečka), že si z porodnice povezeme Marušku, při čtvrtém těhotenství jsem změnili strategii (když nám ta Maruška nešla), a jeli jsme si do porodnice pro Zuzanku. Přivezli jsem si Honzíčka a máme ho moc rádi.
Zdraví vás
Irena Havlíková