Příběh za knihou
První impuls napsat o našich dětech vzešel od Gábinky. Když dočetla knihu Jako stromy bez kořenů, zeptala se mě: „Mami, proč o nás nenapíšeš knížku?“
Tu otázku jsem nečekala a musím se přiznat, že mě opravdu zaskočila. „Nevadilo by ti, kdybych psala o tobě a ostatních dětech? Vždyť víš, že to nebylo vždycky snadné.“
Zamyslela se na chvíli a potom mi odpověděla: „Přece jsi nám říkala, že to není naše vina, že jsme se dostali do takové situace. Tys nikdy nežila v děcáku. Ty nevíš, jaké to je. A když se
o tom nebude mluvit, tak to nebude vědět nikdo.“ 
První vydání knížky vznikalo z mých zápisků, článečků a poznámek, které jsem psala pod jménem Maceška na internetový server www.rodina.cz. Seriál vycházel na serveru tři roky. Psala jsem ho v době, kdy se o možnostech náhradní rodinné péče zdaleka nemluvilo tolik jako v současnosti. Některé naše zážitky se systémem, které jsou v knize popsané, patří dnes již minulosti. Povědomí o tom, že děti patří domů, se rozšířilo mezi odbornou i laickou veřejnost a hledají se cesty, jak tohoto cíle dosáhnout. Ke druhému, rozšířenému vydání přistupuji zejména z toho důvodu, abych poukázala na to, že i starší děti vyrůstající v ústavní výchově mají naléhavou potřebu stabilního a láskyplného domova.
První část knížky, ta původní z roku 2006, je dětství. Druhá část, která na ni navazuje, vypráví o dospívání našich dětí – o období, které bylo nejtěžší kapitolou celého našeho rodičovství. V této době k nám přišel poslední chlapec, kterého jsme v roce 2006 ještě ani neznali.
Dnes jsou naše děti dospělé. Jsou z nich příjemní mladí lidé, připravení jít svojí vlastní cestou. Přestože jsou stále poznamenaní jizvami ze svého raného dětství, všichni udělali obrovský vývojový skok, a já pevně věřím, že život v dospělosti zvládnou s hlavou vztyčenou.
Autorka Dagmar Zezulová
O knize řekli:
Příběh o tom, jak se z jedné běžné české rodiny stala rodina pěstounská
„Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když jsi něco provedl.“ Tento nápis se jednoho dne objevil na dveřích od Gábinina pokoje a zůstal tam dlouhou řadu let. Gábina o tom ví své… Patří k dětem, které měly to štěstí, že po době strávené v dětském domově mohly usednout na svoje místo u stolu ve specifickém světě, kterému se říká RODINA.
„Přál bych si, aby se tato kniha co nejdříve ohmatala. Aby se příběhy v ní zaznamenané staly inspirací: pro mnoho těch, kteří zatím váhají, pro mnoho těch, kteří zatím pochybují, aby díky ní co nejvíce dětí bez vlastní rodiny našlo někoho, kdo je bude mít rád pro to, jaké jsou.“
Vladislav Zezula, manžel autorky
„Pokud moje kniha pomůže jedinému dítěti, které by bez ní prožilo svoje dětství v ústavu, potom splnila svůj účel. Ostatním, doufám, přinese alespoň částečně představu o tom, jak se žije dětem v pěstounských rodinách.“
Autorka
„Myslíme si, že na veřejnost se většinou dostávají pouze negativní informace týkající se pěstounské péče a adopce. Byla bych moc ráda, aby si knihu přečetlo alespoň tolik čtenářů jako Rok kohouta a aby jich také tolik ovlivnila. Výtěžek z knihy věnujeme na osvětu a propagaci informací týkajících se pěstounství, adopce a také péče hostitelské.“
Nakladatelka, zakladatelka Dětem rodinu a péči, o. s.
„Přeji tímto knize, aby našla spoustu čtenářů a naplnila je láskou, moudrostí a touhou pomáhat tak naplno, jako pomáhá její autorka.“
Naďa Konvalinková, herečka a patronka Rozumu a Citu
„Přeji knize, aby se dostala k co nejvíce čtenářům, a tím napomohla změnit zažité předsudky české společnosti o náhradní rodinné péči. Pěstouni si zaslouží náš obdiv, úctu a podporu.“
Mgr. Marie Oktábcová, ředitelka nadačního fondu J & T
Zdroj: http://www.smartpress.cz