Jsem normální, jsem normální, jsem normální …

Jsem normální, jsem normální, jsem normální …
aneb článek z dob, kdy má ratolest začínala nejen chodit

Tak jsem chtěla (a měla) napsat veselý a aktuální fejeton, nejlépe z našeho města. Jenže, po několika dnech velmi útržkovitého přemýšlení jsem zjistila, že jediné, co se mě poslední měsíc opravdu dotýká, je náš stůl. A taky židle. Těmi to vlastně začalo. Občas lednička na níž trůní náš telefon. Já vím, vypadá to divně. Vypadá to, že výše jmenované bytové zařízení se nám zřejmě rozpadá a my nemáme na nové. No, kéž by. Skutečnost je mnohem horší.

Kdo jste byli obdarováni šikovným a zvědavým potomkem tak jako my, víte už, oč jde. Náš nábytek se totiž nestal terčem útoku všežravých termitů, ale  na vše lezoucího patnáctiměsíčního roztomilého broučka jménem Kateřina. Ovšem musím přiznat, že tímto krásným jménem ji už dlouho nikdo nepojmenoval. Naše vypjatá nervová soustava lovců malých dětí a záchranářů před dětskými pády ze stolů je schopná oslovovat ji už jen pouze Káčo, slez dolů, nebo Kačabo, ne, popřípadě Kačeno, nesmíš. To vše v ní ovšem vzbuzuje zřejmě náramné povyražení, soudě podle toho, jak výše citovaná oslovení vyloudí na její tvářince zářivý úsměv, zejména nachází-li se momentálně Kačenka klečící na stole s úmyslem prozkoumat kytičky na parapetu až k jejich kořenům. Nebo možnost dotlačit židli k lednici a zavolat si, nejlépe meziměstsky, je pro ni také velice lákavá. Obzvláště pokud to je okořeněno menší akrobacií, kdy si židli dopraví ne blíž než na třicet centimetrů od lednice. O dalších možnostech zábavy našeho dítka raději pomlčím. Ostřílení rodiče-veteráni ví proč. Ti neznalí a necvičení by na nás mohli poslat úřady. A to jsem, prosím, uvědomělá matka, která vyhazuje peníze za všemožné pojistky na šuplíky, zavírače otvírání, otvírače zavírání a jiné nesmysly, mající za cíl udržet dítě i vás co nejdéle naživu.

Díky tomu všemu jsme, zdá se, ještě všichni živi a zdrávi. Tedy až na hlavy. Z nás rodičů jsou potenciální pacienti neurologie a dítě je majitelem zcela zdravého tělíčka, jež na hlavě má boule a šrámy hodné takových bojovníků, jako byl  Alexandr Veliký. Všechny do jedné obvykle mizí kolem druhého dne, aby uvolnily místo novým, ještě barevnějším odřeninám a boulím.

Poslední měsíce to je u nás doma tak trochu boj o přežití. Já marně bojuji s démonem Máminosukeníkem, můj muž zase s příšerou Rozhazovalkou.

Máminosukeník se objevuje zejména ve chvílích, kdy myjete nádobí, žehlíte, nebo nutně musíte dopsat do uzávěrky článek na počítači. Projevuje se přícucným efektem na vaší noze, spojeným s vytím hodným šakala, nebo hyeny. To vše bez jediné slzy a zjevného důvodu.

Rozhazovalka zase nastupuje do útoku na tatínkovy nervy ve chvílích, kdy přichází návštěva, odcházíme my na návštěvu, jde se spát, a nebo  je v televizi velmi, ale velmi zajímavý film, který by táta tak rád viděl. útočí zásadně košíkem plným kostek, vrženým vám pod nohy, nebo vylupuje za vašimi zády šuplík s naběračkami a šťouchadly na brambory, aby pak údery o podlahu sousedům o patro níž důrazně oznámila, že jste ještě doma. Také občasné revize ve skříních jí rozhodně nejsou cizí. A jak se vám ráda přijde pochlubit svými trofejemi kdysi vzorně složeného prádla. No, budoucí rodičové těšte se.

A vy, drazí čtenáři, odpusťte, ale jak sami vidíte, nic lepšího už ze mě tenhle měsíc asi nevypadne. Napsání tohoto spíše ne-utěšeného článečku mě stálo hodně sil, věnovaných předčasnému uspání potomka, a stejně jsem se za tu krátkou chvíli už asi po šesté přistihla, jak se otáčím směrem ke kuchyni a pozoruji náš stůl, připravena k tygřímu skoku zoufalé matky zachránkyně. A to prosím, naše dítě slyším spokojeně pochrupovat.

Držte mi palce, snad to se mnou bude za měsíc lepší. Za všechny rodiče malých kamikadze vás zdraví a stálé duševní zdraví všem přeje   Oldie