Ahoj, je mi 21 let, jmenuji se Eva a dva a půl roku mám přítele s nímž bydlím v rodinném domku. Už rok jsem matka našeho synka Pavlíka, na kterého jsme s přítelem právem hrdí. Celý průběh těhotenstvím a porod byl pro mě velice poučným a zároveň přenádherným zážitkem. Byla jsem hloupá, když jsem jako malá mámě říkala, že nikdy děti mít nechci, že to jsou jen starosti a veliká zodpovědnost. Starosti to tedy jsou, co Vám budu povídat, ale starosti takové, že jak mile se na Vás ten maličký podívá a usměje se ihned mu jsou všechny “rošťárny” zapomenuty.
V den kdy jsem zjistila,že jsem těhotná mě polilo horko a pořád jsem si v hlavě promítala ” proboha já budu máma, to není žádná sranda “. Rodičům jsem se už před početím miminka svěřila, že ho s přítelem plánujeme a snažíme se o něj. Ihned mi začali radit jak na to, aby to vyšlo a mohli se radovat z vnoučátka. No, trochu mi to bylo trapné, ale zároveň mi velice pomohli. Věděla jsem, že oni tu vždy budou a svojí reakcí mi dodali odvahu k největšímu kroku ve svém životě. V kroku, který mi navždy změní život.
Každý měsíc po zpožděné menstruaci jsem si kupovala těhotenské testy a s napětím sledovala zda-li se na proužku objeví 2 čárky. Přítel u testů nesměl nikdy chybět. Chtěl být u toho, až se dozví, že bude otcem. Těšili jsme se, ale zároveň se obávali zda-li budeme schopni to ” malé ” vychovat, tak aby měl vše co k životu potřebuje.
Konečně přišel den, kdy jsme přišli na to, že jsem těhotná. Pamatuji si to jako dnes.
Přítel právě večeřel na “gauči” v obýváku. Těhotenský test jsem ponechala před výsledkem v předsíni, aby to pro nás bylo společné překvapení. Šla jsem se na proužek podívat, ani jsem nedýchala. Zjištění, že jsem těhotná mě vystrašilo, ale zároveň ze mě udělalo nejšťastnější ženu na světě. Přítel se při té zprávě málem zadávil večeří a do smrti nezapomenu na jeho pohled, který vyzařoval radost, ale i zděšení, že bude otcem. Myslím si ( z toho co jsem slyšela ), že to vzal na jiné chlapy docela klidně.
Těhotenství mi ze začátku probíhalo kriticky a hrozil mi i potrat, ale náš Pavlík byl natolik nadšený na svět, že se nenechal, tak snadno odbít a bojoval statečně o svůj holý život až to dokázal.
Konečně jsem přešla do druhého trimestru kde mi naštěstí už žádný potrat nehrozil a já se mohla naplno radovat z miminka a začít nakupovat ty maličké věcičky, které miminko potřebuje na sebe, hygienické pomůcky a různé knížky, které mi během těhotenství velice pomohli a inspirovali o tom co si vlastně mám zabalit do porodnice.
Chlapec nám rostl jako z vody.
Jakmile jsem ho uviděla na ultrazvuku ihned jsem byla přesvědčena, že to bude chlapec. Prostě jsem to vycítila. Když mi pohlaví doktor potvrdil a mohla jsem se pochlubit příteli, že bude mít syna byla jsem štěstím bez sebe. Byl to nádherný pocit…
Měsíce utíkali , měla jsem už ” břicho jako balón “, které jsem stěží unesla do schodů. Bylo to docela náročné, když jsem si nemohla ani zavázat tkaničku od bot. Přítel mi byl tenkrát velikou oporou ( tedy on je pořád, je dobrý partner, dobrý ” živitel rodiny ” a ještě lepší otec ). Bez něj bych celé to období i teď nevydržela ani náhodou.
Jednou v pátek v půl třetí ráno jsem se vzbudila s pocitem, že se mi chce na záchod. Zvedla jsem se pomalu z postele ( rychle to nešlo, kvůli velikému břichu mě začali bolet i záda ) a došla si na ” malou “. Velice unavená jsem zpět ulehla do vyhřáté postele a snažila se usnout. Najednou mě začalo nějak bříško bolet a Pavlík se v něm začal hrozně převalovat ze strany na stranu. Přítel vedle mě spal a o ničem netušil. Nechtěla jsem ho budit, co kdyby to byli jen ” poslíčci “? Po čtvrt hodině se ukázalo, že to poslíčci nejsou neboť kontrakce přicházeli pravidelně a jejich intenzita bolesti zesilovala. Nezbývalo mi nic jiného než přítele vzbudit, vzít si zabalené věci a vyrazit do porodnice.
Cesta se zdála být nekonečná.
Konečně jsme přibližně ve tři ráno dorazili do nemocnice. Porodnici měli až v nejvyšším patře. Od mala jsem se bála výtahů, a tak jsem musela tedy se silnými kontrakcemi po třech minutách vyjít všechna patra. Po zdolání ” Mont Everest ” jsem se nahlásila u sestry a jako prvorodička jsem očekávala co bude následovat. Všechno průběžné vyšetření probíhalo v pořádku. Syn se zdál být podle tlukotu srdíčka z ultrazvuku zdraví. Zpráva o zdraví našeho syna nás potěšila a mohli jsme si porod užívat ( tedy přítel, já měla jiné starosti ). Přemístili nás na porodní sál, kde se měl narodit nový život. Náš ” malý ” život!
Pořád nás chodila navštěvovat a kontrolovat sestřička. Oba už jsme to chtěli mít za sebou, neboť jsme byli hrozně unavený.
Celý porod už probíhal v pořádku, nebála jsem se ho ani předtím. Říkala jsem si dokola: ” Nejsi první ani poslední, která to musí vydržet. ” a prostě jsem to vydržela. Nebyla to tedy procházka růžovým sadem a bude asi trvat dlouho než na takovou velikou událost zapomenu. I když na druhou stranu si to chci pamatovat až do konce života.
Syn Pavlík se narodil 24. dubna 2009 ve 13:32 vážil 3,70kg a měřil 57 cm.
Pořádný klučina , viďte?
Letos slavil své první narozeniny a až na malinko spálenou ručičku od svíčky si je užil naplno, neboť jako odměnu za spálenou ručičku dostal povolení rozkrojit a rozdělit svůj první dortík úplně sám.
Jen připomínám, že nůž k tomu tedy opravdu nepotřeboval a byl “zralý” do vany od čokolády a šlehačky z dortu.
Všem nastávajícím a novopečeným maminkám přeji hodně trpělivosti a spousty zdravíčka hlavně pro ty maličké.
Vaše maminka Evča
Foto je z 5.měsíce těhotenství