Mateřství není povinnost – je to výzva!

Miluju články v časopisech o tom jak maminky vzpomínají na porod a první pocity, první pohled na miminka a všechny ty krásné věci k příchodu nového života na svět. Každá těhotná maminka čeká na TU chvíli a je plna očekávání jak o tom bude vyprávět ostatním. Každá maminka je jiná a budování krásného mateřského vztahu mezi maminkou a dítětem je běh na dlouhou trať, hned po porodu je každá šťastná, že je miminko v pořádku a že ona to dokázala. Konečně je tu ten očekávaný okamžik, konečně má dítě v náručí – devět měsíců se čekalo na tu chvíli a je to tu.. ale co potom? Po příjezdu domů, po pár probdělých nocích, po  pár dnech samoty doma, vztah k miminku se zdá být jiným ( nebo alespoň u mě to tak bylo). Už tu nebylo jen to nadšení ale i strach, obava, samota a úzkost. Nikde se v takovém článku nedočteme o poporodní depresi, kterou prožívá 90% maminek a o tom co a jak dělat když sama sebe přistihneme dumat nad tím, zda je normální, že nejsem maminka podle tabulek a že mé myšlenky jsou jen jako naprogramované na základní potřeby miminka. Kde a jak ale vzít tu popisovanou mateřskou lásku? Všechno chce čas a tady to platí dvojnásob. Ze začátku je to těžké hormony si dělají svoje a je dobré všechno dělat tak jak to cítím a né jak píšou, radí a říkají ostatní. Při pohledu na spokojené spící miminko, první úsměv, první chycení prstu a postupných reakcí miminka ta láska přijde sama.

Po jednom dost náročném dnu jsem se dost zničená zavřela v koupelně s vanou plné voňavé pěny a horké vody. Bylo to jako balzám na tělo i duši. Ponořila jsem se do vody a v tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem se takhle koupala v opravdu horké vodě, když jsem měla před porodem a přišli poslíčci. Sama sobě jsem si říkala, jak jsem se tenkrát těšila a nemohla se dočkat malého uzlíčku a teď se tu před ním schovávám. Přiznám se, že jsem si i pobrečela, jak jsem “blbá.” Vždyť můžu být ráda, že moje dcera je zdravá, šikovná a všechno je v pořádku. Snažila jsem sama sebe přesvědčit o tom, že to tak prostě je, že je ze mě maminka a že je to moje povinnost vychovat rozumnou holčičku, která bude připravena bojovat se životem. A v tu chvíli jsem se rozbrečela po druhé – povinnost matky – takové břemeno nemůžu zvládnout, nemám zkušenosti, nevím jak se to dělá, jak se mám stát tou dobrou maminkou…. Ponořila jsem se do vody, že jen nos koukal ven a zhluboka jsem dýchala a pod vodou poslouchala tep svého srdce. Povinnost, to bylo asi to co jsem nedokázala přijmout a s čím jsem se nedokázala vyrovnat. Ale vždyť to nemusí být povinnost – ber to jako výzvu. Ráda přece čelíš výzvám, s nadšením zvládáš nové věci, tak tohle je pro tebe výzva. Je to zkouška, ve které musíš obstát, je to další životní zkušenost. Tak co tu brečíš, běž do toho! Sama sebe jsem burcovala a stavila před sebe nové pohledy na miminko. Vylezla jsem z vany a řekla si a teď se všechny obavy a deprese odplaví spolu s vodou pryč a já to zvládnu.

Opravdu mi to dodalo pozitivní energii a deprese byla pryč. Je mi jasné, že takových chvilek bude víc, ale doufám že vždycky najdu nějakou cestu a hlavně pozitivní myšlení, které mi pomůže zvládnout všechno co nám přijde do cesty.

Přála bych všem, nejen maminkám aby v tom novém roce našli alespoň trochu toho pozitivního myšlení a měli takových depresivních dní co nejméně, protože to člověka fakt užírá a je těžké to v „zápřahu mateřské dovolené“ zvládnout. 

Luck@

Ilustrace: Jitka Zajíčková, zveřejněno se souhlasem autorky

http://jitkazajickova.blogspot.com