Možná, že nejsem ta pravá pro posuzování domácích porodů. Ono to se mnou je totiž tak, že má těhotenství byla obě riziková, tudíž porod v domácím prostředí by byl pro mě krajně nevhodný, ba co víc – život ohrožující. Proto je nad Slunce jasné, že jsem o možnosti porodit doma ani na chviličku nezapřemýšlela. No, to bych přeci jen nepsala úplnou pravdu. Když ležíte týdny před porodem v nemocnici na oddělení rizikových těhotenství, máte nabodnutou žílu intravenózním katetrem a občas vám do ní kape infuze, to pak přemýšlíte o ledasčem.
Přiznám se však, že matky, které se rozhodnou porodit dobrovolně doma, mají můj obdiv. Obdivuji jejich odvahu a víru v to, že všechno dobře dopadne a ony za pomoci porodní asistentky přivedou na svět nového človíčka, aniž by potřebovaly odbornou lékařskou pomoc. V souvislosti s tímto se mi v mysli vybavuje náhrobní kámen a na něm fotomontáží vyrobená fotografie maminky s dítětem v náručí. Ona i její holčička zemřely při porodu doma. Tedy sice nedobrovolného, protože než stihla přijet sanita, obě vykrvácely.
Proč toto píši? Určitě právě proto, že porody doma se mi jeví jako veliký hazard se životem nejenom rodičky, ale také jejího dítěte. A nejen to. Domácí porody mi připadají jako krok zpátky ve zdravotnictví, jako návrat do doby někam před druhou světovou válkou. Proč nevyužít moderně vybavené porodnice, když se nám tato možnost (zatím) zdarma nabízí?
Jistě, mnozí namítnou:
- že ne každé těhotenství je rizikové, tudíž že většina žen by v domácím prostředí porodila bez větších komplikací
- že porod je přirozený fyziologický proces
- že týmy lékařského personálu v porodnici porod zbytečně urychlují či vyvolávají a vůbec se neřídí porodním plánem rodičky
- že nemocniční prostředí je stresující
- že nemocniční strava je pro kojící matky mnohdy nevhodná a kolikrát i nepoživatelná
- že porodnice vyžadují za přítomnost tatínka u porodu poplatek.
A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho výčtem dalších námitek budoucích maminek. Ano, porod je fyziologický proces, ale ne vždy proběhne bez komplikací, které se nedají předem odhadnout. Chápu, že nemocniční režim s budíčkem před šestou hodinou ranní nemusí každému vyhovovat, ale těch povinných minimálních 72 hodin pobytu s miminkem v porodnici se snad dají vydržet. Nemocniční strava se samozřejmě nemůže srovnávat s tou domácí, ale není-li člověk obzvláště vybíravý, tak hlady určitě netrpí. Nechápu, proč by se porodníci měli řídit porodním plánem rodičky. Když půjdete na operaci řekněme kolenního kloubu a budete ji mít do detailu nastudovánu z odborných publikací či internetu, taky nebudete lékařům radit, co si přejete dělat v ten který moment operačního výkonu. Co se poplatku za pobyt tatínka u porodu týká, tak dle mého názoru není až tak od věci. Přeci jen je tatínek u porodu osobou navíc, kromě toho použije nemocniční oblečení, jehož následné uvedení do znovupoužitelného stavu nemocnici taky něco stojí.
A když už nic jiného, tak porod v porodnici má oproti tomu domácímu jednu velkou výhodu. Novopečená maminka v porodnici pečuje vlastně jen o své dítě, vše ostatní je v režii nemocničního personálu, ať už se jedná o stravu, čisté povlečení či oblečení a podobně. A to není zrovna málo, což maminka jistě ocení zvláště po příchodu z porodnice domů, nebude-li mít nikoho k ruce, kdo by jí pomáhal.