Ke konci svého prvního, a zatím jediného těhotenství jsem měla vysoký krevní tlak. Ve 37 týdnu těhotenství se tedy můj gynekolog rozhodl, že mě pošle okamžitě do porodnice a vypsal mi žádanku. Podle jeho názoru, dítě už bylo plně vyvinuté a v posledních týdnech v děloze stejně už jen roste, proto on by hned přistoupil k porodu – císařskému řezu (ten je mimochodem 3x rizikovější než normální porod). Zvýšený krevní tlak je způsoben zúžením cév a dítěti, které je právě cévami a krví vyživováno, tak nemá vše v dostatečné míře a co je nejdůležitější i kyslík se k němu dostává krví. Přítel mě tedy odvezl do porodnice a plna očekávání a strachu, že půjdu co nevidět na císařský řez a brzy uvidím svoje zatím dobře schované miminko, jsem byla překvapená jejich odlišnou reakcí. Lékaři v porodnici ve zvýšeném krevním tlaku problém neviděli. Po tom, co jsem se ubytovala, jsem docházela několikrát denně na vyšetřovnu, kde mi dávali na bříško sondy a monitorovali jak se miminku uvnitř daří. Stále jsem slyšela, že je vše v pořádku. Já sice nejsem lékař, ale já si to nemyslela. K porodu mě nevzali hned jak jsem si já i můj gynekolog myslel, ale až 3. den. A ke všemu mi to oznámili asi hodinu před tím, což jiné maminky věděli už od rána co se bude dít. Já měla jít rodit v 18 hodin večer. Rychle jsem volala přítele k porodu, jelikož jsem si myslela i lékaři mi říkali, že umrtvení bude jen lokální, což je i kvůli tlaku lepší. Byla jsem natěšená. Vše si prožiji, tedy krom bolestí a stahů. Ale uvidím miminko, okamžitě po narození. Fialové a celé od krve. Moje a ze mě. První pohled. První obrázek mého děťátka, který se mi vryje nadosmrti do paměti.
Ovšem vše bylo jinak. Šikovný anesteziolog se mi vrtal asi 5 nekonečných minut v páteři dlouhou jehlou, než to vzdal a řekl, že kvůli mé obezitě se nemůže trefit kam má. Já už bolest dál vydržet nemohla, tak jsem i když nerada souhlasila s celkovou narkózou. Ještě než mě uspali, pustili na sál přítele se kterým jsem se stačila pozdravit. Pak ho vyvedli ven, přitom otec může u porodu být, i když má rodička celkovou narkózu. Že by už tehdy věděli, že nastanou komlikace a nechtěli mít svědka? Pak mě dali k obličeji masku, já se jedinkrát nadechla a okamžitě jsem spala. V narkóze se mi nezdálo nic, jen jsem měla pocit, že se dusím, že se nemůžu nadechnout. Pamatuji si na ten pocit živě i dneska. Stále jsem přemýšlela, jak lékařům řeknu či naznačím, že se nemůžu nadechnout, když jsem uspaná. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem na ně mávnout rukou, nemohla jsem otevřít oči, nemohla jsem nic. Myslela jsem, že umřu. Pak už jen vím, že mě probírali a já se hned ptala po příteli, chtěla jsem ho moc vidět a řekla jsem mu, ať mě dá pusu. To si pamatuji, jako by to bylo včera. Ale nevím už jestli jsem se hned po probuzení ptala po dítěti. Jak to dopadlo s ním, a zda je v pořádku. Nevím jestli mi v tu chvíli vůbec docházelo, že jsem právě porodila. Pak jsem zase usnula. Celou noc jsem se střídavě probírala a usínala. Byla jsem na JIPu a pamatuji si sestřičku, která mě chodila neustále kontrolovat.
Plně jsem procitla až druhý den dopoledne. Ptala jsem se na malého a sestřička mi řekla, že je v pořádku a pošle pana doktora. Ten mě šokoval hned první větou o tom, že mě vytáhli hrobníkovi z lopaty. Zřejmě mi tlak při narkóze vyskočil hodně vysoko, nebo mě nemohli vzbudit, nevím. Proto ty pocity dušení, proto se mi zdálo, že se nemůžu nadechnout. Měla jsem v tu chvíli namále. Druhá věc která se mi poslouchala ještě hůře, byla o mém miminku, o jeho stavu okamžitě po porodu. Po vyjmutí z dělohy nedýchal, měl pouze ojedinělou srdeční činnost a křísili ho. Dýchat Kubík začal až od 4. minuty. O mnoho měsíců později jsem se na internetu dočetla, že pátá minuta bez kyslíku už nese nenavratitelné odumírání mozkových buněk. Úplně mě zamrazilo. Kubík skončil na dětském JIPu pro novorozence, kde strávil v inkubátoru další 4 dny. A jelikož jsme na JIPu zkončili vlastně oba, na první pohled na svoje miminko jsem si musela ještě další 2 dny počkat, než jsem byla fit a mohli mě přeřadit na pokoj porodního a gynekologického oddělení. Prvně jsem ho vlastně viděla na fotce v digitálním foťáku, kdy ho přítel na JIPu vyfotil. Opravdu nezapomenutelný zážitek, poprvé vidět svoje děťátko na fotce ve foťáku. Strašné. Za Kubíkem jsem tam docházela několikrát denně kvůli kojení, jenže ho samozřejmě krmili dávno lahví, kde mu to samo teklo do krku, bez větší námahy. Kojit se mi nepodařilo. I když jsem měla svoje miminko pak u sebe na pokoji, sestra stále chodila, stále nás nutila zkoušet to a pak když hlavičku mého miminka mi přitiskla k prsu tak silně, že Kubíka přidusila, ten celý zfialověl, tak jsem řekla razantní dost. Trápil se on, protože už na láhev zvykl, navíc byl unavený a z toho mého prsa mléko zrovna netříštilo proudem a trápila jsem se a stresovala i já. Laktaci jsem si nechala zastavit a prostě nejsem kojící matka, a co?
Dodnes nevím co se přesně při porodu stalo? Proč se Kubík narodil téměř mrtvý. Jestli si loknul plodové vody, či se přiškrtil na šňůře, nevím. Byla jsem ze všeho tak mimo, stále jsem jen plakala a byla velice přecitlivělá, že jsem se nějak důrazněji nepídila. Díky kříšení a 4 minutám bez kyslíku se můj syn naučil chodit až ve 2. letech a děkuji Bohu, že se to vůbec naučil. Ve všem je malinko pozadu oproti jiným. Ovšem je velice šikovný, bystrý a jinak normální zdravý kluk, který si rád zpívá a pozná značku kteréhokoliv auta, které projede kolem. Ovšem stále může něco přijít. Další nějaký důsledek nešťastného porodu a 4 minut bez kyslíku. Ale děkuji Bohu, že mi chodí, běhá, papá, řekne si na záchod, že mu to myslí, dokáže mě obejmout a říct si o pusinku… Vše mohlo dopadnou mnohem, mnohem hůř.
A na závěr chci jen říct, že po dalším těhotenství a porodu opravdu neprahnu. Po zkušenosti, kterou jsem si prošla, kdy jsme mohli oba umřít nebo si mohl můj syn odnést do života trvalé následky, už tedy rozhodně biologické dítě nepreferuji. Proto ženy, které nemohou mít vlastní děti nemusí vůbec smutnit. Pro mě není těhotenství a porod to nejzásadnější, pro mě je důležité, že mám dítě zdravé, že se o něj starám, vychovávám, foukám bolístky, utěšuji v nemoci,…..to je mateřství a rodičovství. Okamžitě po porodu jsem všem řekla, že další miminko si půjdeme s Kubinkem raději “koupit”.