Známe to zřejmě všechny. Než nastal den D a hodina H, měla jsem plno různých představ o tom, jaká budu máma a jaké bude mé děťátko. Co nikdy dělat nebude (přece ho nenechám vyvádět na veřejnosti) a naopak, co dělat snad bude (bude dobře spát, jíst a bude to ten nejhodnější andělíček).
A pak to přijde.
Po dvaadvaceti hodinovém komplikovaném porodu jsem konečně spatřila ten nejúžasnější obličejíček na světě. Prohlížel si mě a špulil přitom pusinku, jakoby si říkal:
„Tak to jsi Ty?“
Nikdy jsem nezažila větší štěstí.
Jenže hormony pracují na plné obrátky a můj malý drobeček navíc nepapá, jak by měl.Všude slyšíte rady sestřiček, ale na vaší situaci to nic nemění. Malý se přisaje, podudlává a za chviličku už si krásně spinká. Bříško prázdné. Tak se to opakuje celý den.
A v noci? To to teprve rozjíždí.
„To jsem ten den krásně prospal. Mámo, já jsem tady! Vezmi mě k sobě do postele!!!“
Přiložíte ho k prsu a doufáte, že za chvíli budete mít zase toho spícího andílka. Jenže opak je pravdou. Co zabíralo přes den, v noci nefunguje. Sice se opět místo jídla dostavuje spánek, ale nyní je to pouze mikrospánek.
„Však jsem se naspal dost přes den.“ A tak to jde až do rána.
Jen podotýkám, že na našem pokoji se sešly miminka tři.
Po každé vizitě a návštěvě sester jde moje sebevědomí rychlou křivkou dolů. Miminko nepřibírá, ba naopak stále hubne. „ Musíte ho často přikládat.“ Jak mám vysvětlit, že nedělám nic jiného, ale pro mého chlapečka je to spouštěč rychlého uspávání. Sestřička mě „uklidnila“, že to bude žloutenkou.
Na Štědrý den, kdy jsme měli jít domů, nám ráno sestra sdělila, že nás asi nepustí, jelikož stále hubneme. A to už se mi slzy z očí řinou proudem.
„Co dělám špatně? Proč to nezvládám, jak bych chtěla? Vždyť se snažím, co můžu? Bože, jsem snad špatná máma?“
Po vizitě přišel pan primář (mimochodem chlap jak hora), aby mi oznámil, že jsme propuštěni a dal mi další instrukce a rady. Prý máme bojovníka, což bezesporu prokázal už při porodu. Nechtěl se nechat prohlédnout a pan primář se zapotil, aby mu vůbec poslechl srdíčko.
V propouštěcí zprávě pak v kolonce váha stálo 3.860 g, místo skutečných 2. 680 g. Pana primáře zřejmě zmátla síla téměř čerstvě narozeného miminka. Náš malý brouček chtěl prostě první Vánoce trávit se svou rodinou doma.
A tak si přešťastní odnášíme nejkrásnější dáreček přímo pod stromeček. Já zničená těžkým porodem, naspáno za pět dní jen pár hodin, ale v sobě plno naděje, že doma už půjde vše, jak má.
Jenže to je teprve začátek…