Návrat z porodnice je jistě velkou událostí. Uplyne jen pár dnů, co jste opouštěla domov a přece se teď vracíte jiná. Nesete si ten malý uzlíček štěstí a jste jako nádoba přetékající emocemi. Když si prohlížíte tu překrásnou tvářičku a tisknete to malé tělíčko k sobě, zažíváte pocity, které jinak zažít nelze. Ale také vás nahlodávají obavy, jak vše zvládnout. Máte o svého drobečka nesmírný strach a víte, že to už je na celý život. My jsme se vraceli na Štědrý den a to byl teprve nával emocí. Také porod se nám velmi zkomplikoval, takže jsme o to víc děkovali Bohu, že si malého neseme rovnou pod stromeček. Aby toho nebylo málo, můj muž již dva měsíce „hopsal“ o berlích kvůli komplikované zlomenině nohy. Podotýkám, že jsem běžně dosti emociálně založená, tak si jistě představíte mé rozpoložení toho dne. Byl to ten nejzvláštnější a zároveň neopakovatelný Štědrý den.
A pak nastane koloběh, který zažívají všechny maminky bez ohledu na to, kdy si miminko domů nesou. Učíte se novému režimu. Začíná pro vás nový život. „Bludička“ u nás nyní svítí celé noci a kdykoliv jsem se vzbudila, manžel nespouštěl oči z postýlky a kontroloval, zda malý dýchá. Následně jsme pořídili monitor dechu, jinak by se ani on vůbec nevyspal. Úplně stačilo, že jsme byli malým každou chvilku probouzeni kvůli papání.
První větší návštěvu jsme čekali na Štěpána dopoledne a já, i když už hosté zvonili u dveří, pobíhala po bytě jen ve spodním prádle, neučesaná, hladová (i když mi manžel nachystal snídani, kterou jsem ovšem nestíhala pozřít). Je pravdou, že malý byl již připraven přivítat svou budoucí kmotru, babičku a dědečka ve vší parádě, ale s jeho mámou to bylo horší.
Při každém zakňourání a po příkazu z porodnice, abych kojila, kojila a zase jen kojila, jsem vystartovala, bez ohledu na své potřeby a nabízela broučkovi pokrm. Najednou začnete propadat beznaději. „Copak má pořád hlad? Asi toho moc nevypije. Co když nemám mléko? A kolik že má pročůrat plen? No to je děsné. Vždyť on nám nečůrá!! Určitě je dehydrovaný.“ A už byste pomalu balila věci zpátky do nemocnice, zvláště potom, co vás vystrašili, že pokud nebudete dostatečně přikládat k prsu, budete šupem zpátky, ale tentokrát na dětském oddělení. Naštěstí s manželem nelomcovaly hormony, i když všechno ostatní prožíval stejně intenzivně a tak mě uklidnil, že skutečně nemám propadat ihned beznaději.
Řešili jsme i umělé mléko, ale jelikož o tom mezi personálem v porodnici a ani u naší dětské lékařky nepadlo slovo, nechtěla jsem to vzdát. Prostě jsem si usmyslela, že kojit budu. A nakonec se podařilo. Ale co všechno to obnášelo, o tom se mi dříve nezdálo ani ve snu. Ach, jak naivní jsou představy, dokud se žena nestane matkou! Brzy totiž přišly koliky a tím pádem chtěl být náš drobeček u prsu neustále. Byl to nástroj k uklidnění, úlevě, uspávání a jak se brzy ukázalo při vážení, tak už konečně prokazatelně i k jídlu.
Ale to už by bylo na další vyprávění.