Rodičovské schopnosti jsou vrozené i získané. Mnoha dětem se v raném dětství nedostává toho, co by skutečně potřebovaly, plné pozornosti a soustředění pečující osoby, která je miminku a batoleti k v potřebné míře dispozici a citlivě reaguje na jeho potřeby. Snažme se porozumět pláči miminek. Velmi podstatná komunikace mezi rodiči a dětmi nastává ještě dřív, než dítě umí mluvit. Kojenec nejvíc “hovoří” prostřednictvím svého pláče. Je třeba si uvědomit, že vždy pláče z nějakého důvodu. Tedy ne aby manipuloval a zlobil, ale protože má problém. Ten se může týkat plné pleny, pocity hladu či chladu, bolesti v bříšku stejně jako nespokojenosti z nudy nebo osamění. Jenže dítě minimálně do jednoho roku věku je jako ochrnutý člověk. Samo pro sebe ještě nic udělat nemůže, což neznamená, že nemyslí a necítí. Emočně je plně vybaveno a své pocity silně vnímá, jen rozumově je dosud nedokáže vyhodnotit ani pojmenovat. Když pláče a matka na to reaguje citlivě, vkládá do dítěte podvědomou důvěru k okolnímu světu spolu s jistotou, že jeho pocity jsou důležité. Když matka dítěti naslouchá a v nejútlejším údobí života je mu k dispozici, cítí se dítě v bezpečí. Pokud však miminku nikdo neodpovídá a nedokáže se do něho vcítit, propadá se maličké víc a víc do bezmocnosti a izolace. Dítě se učí, že jeho potřeby jsou pro ostatní břemenem.