Autorkou je Dana Truksová
Slunce se vyhouplo vysoko nad zelené kopce a my se rozhodli, že si uděláme pěknou vycházku. Šli jsme s manželem, drželi se pevně za ruce. Dcerka kolem nás vesele poskakovala, neustále brebentila a byla moc roztomilá. Šli jsme pomalu s ohledem na mě. Aby ne. Termín porodu jsem měla již před osmi dny a cesta mě trochu vysilovala. Nicméně jsem svěřepě trvala na tom, že je třeba se hýbat, jinak snad neporodím. Ječmen, kolem kterého jsme šli, byl již notně vysoký. Dcerka si vlezla na kraj pole, zpívala si tam a občas si utrhla nějaký ten klásek, kterým se pak lechtala po nose. Manžel vzal pohotově foťák. Vyšlo mu několik moc pěkných fotek. Poté dcerka utrhla rozkvétající vlčí mák. Dala jsem si ho za tričko a bylo mě fajn. Domů jsem došla kolíbavou chůzí. Fyzicky mi nebylo moc dobře, i když naplněný den z pěkného dne převažoval. Navečeřet, umýt dcerku, pusu. „Zítra ráno Tě možná probudí babička.“ Řekla jsem potutelně. Nakrájeli jsme si s manželem ovoce, pomalu ho ukusovali a sledovali dobrodružný film. Popravdě jsem z něho nic neměla. Většinu času jsem strávila měřením kontrakcí. Potutelně, protože jsem manžela nechtěla
rozrušit. Pak „Dobrou noc“ a když manžel usnul, vyklouzla jsem z postele, prodýchávala kontrakce a přemýšlela, kdy ho vzbudit a zavelit na odjezd do porodnice. Ještě chvilku, ještě chvilku. „Je čas,“ probudila jsem rozespalého manžela. Nevěřil mi, protože jsem se usmívala. Kdyby mi to tak bolelo, přece bych se neusmívala, no ne? Ale já se moc těšila. Pak rychlá jízda do porodnice („Proč tak rychle? Ještě nerodím!“) a příjem. To je nedůležité. Důležité bylo, že jsem věděla, že za chvíli (pár hodin, možná dřív) budu držet v náručí své dítko, na které jsme se devět měsíců těšili. A každou kontrakcí ten okamžik byl blíž. Ta bolest, vše to nepříjemné mi připadlo tak smysluplné, že
jsem si jí odmítala připouštět. A pak velký křik a vzápětí utišení malého človíčka v mámině náručí.
„Ahoj, můj milý. Tolik jsem se na Tebe těšila.“
Možná je to k neuvěření, ale můj nekrásnější zážitek z celého těhotenství se odehrál vskutku až na jeho samotném konci. Porod, jakožto vyvrcholení dlouhého čekání, byl hezký. Zní to paradoxně,ale je to pravdivé.