Být rodičem nemusí nutně znamenat schopnost zplodit a porodit potomka. Uvažovali jste někdy o trochu jiném typu rodičovství? Mateřsky naladěné ženy jsou většinou ochotné přijmout první opuštěné dítě, které potkají. Muži obvykle zvažují adopci do nejmenších detailů včetně konkrétních požadavků na dítě. O tom, jak bolí touha po miminku, které dlouho nepřichází, se dozvídá stále více žen. Některé však vnímají svou poruchu plodnosti jako drsnou a nespravedlivou ránu osudu, jiné ji zkouší brát jako životní výzvu: Co když jejich děťátko na ně už někde čeká. A zvažují adopci človíčka, který, na rozdíl od nich, sám svou životní situaci změnit nemůže.
Nejde o náhradní řešení
Úvaha o adopci vůbec nevylučuje souběžnou léčbu neplodnosti, ale vyžaduje důležité přesvědčení – chtít být mámou děťátku, které se nemůže dočkat té své biologické a nutně potřebuje něčí lásku. Koneckonců žijí mezi námi páry, kterým po několikaleté anabázi za vlastním i “cizím” děťátkem byla dána obě.
“Adopce by neměla být jen náhradním řešením, když už pár definitivně zjistil, že přišel o možnost mít vlastní dítě,” říká Bc. Jana Fantíková, sociální pracovnice Střediska náhradní rodinné péče. “K osvojení dítěte nebo pěstounské péči je totiž třeba dojít hlubokým vnitřním přesvědčením, které vychází nejen z touhy mít dítě, ale také ochoty pomoci dítěti, které rodinu potřebuje.” Je logické, že nejprve automaticky předpokládáte, že budete mít vlastní dítě, a teprve když se objeví zádrhel, přijde na řadu úvaha o osvojení. Ale léčba poruch neplodnosti bývá zdlouhavá a začít pomýšlet na adopci, až když vše ostatní selhalo, tedy až někdy v pětačtyřiceti, je dost pozdě, protože emoční proces okolo adopce (od rozhodnutí až po čekání na konkrétní dítě), kterým pak partneři procházejí, vše prodlužuje. Proto chcete-li být rodiči a dát malému človíčku (ať je vlastní, či ne) šanci šťastně vyrůst a připravit jej na dospělý život, zvažujte své “jiné rodičovství” včas. Celý proces od vlastního rozhodnutí po získání děťátka, tedy jakési úřední těhotenství, trvá podstatně déle než to skutečné.
Odkud začít?
Podle zkušených adoptivních rodičů zvažování takového kroku vyžaduje spoustu informací, rozhovorů nejen s partnerem, ale i s lidmi, kteří mají s adopcí zkušenosti – s odborníky i samotnými adoptivními rodiči, a také s celou širší rodinou. Zároveň je důležité odpovědět si na spoustu otázek, z nichž některé jste si možná už vyřešili, když jste se rozhodli pro vlastní dítě, ale je ještě dost těch, které se týkají právě dítěte přijatého. Mezi ty patří například: Dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být? Umím posoudit, jaké dítě opravdu nedokážu vychovat? Zvládnu přijmout minulost dítěte? Budu umět porozumět jeho pocitům? Najdu odvahu s nám mluvit o jeho minulosti a původní rodině? Věřím, že přesvědčím rodinu a okolí, že toto rozhodnutí je správné?
Zdroj: Betynka – 12/2011