Těhotenství znamená pro ženu řadu změn nejen fyzických, ale psychických. I když se na své vytoužené miminko těší, mohou se objevit deprese, stavy vyčerpanosti, smutku, jak vše zvládnou. Řada žen otěhotní neplánovaně. Vyrovnat se s touto situací je pro nastávající maminku, ale koneckonců i tatínka velmi složité.
Ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost z období těhotenství.
Takže od začátku. Ještě před stavbou jsme se s manželem dohodli, že se začneme snažit o miminko. Podařilo se nám to na první pokus. Bohužel jsem ale v 6 tt potratila. Za dva měsíce jsme se pokusili znovu a opět nám to vyšlo na první pokus. Tentokrát vše probíhalo, jak mělo. Užívala jsem si pohodové těhotenství. Porodila jsem předčasně v 35 tt. Chlapeček se narodil zdravý. Jen si pobyl pár dní v inkubátoru. Dostal celkovou infekci a dostával antibiotika. Narodil se s váhou 3100 g, takže v postatě jako jiná miminka. Poporodní adaptaci i infekci zvládl dobře. Nosila jsem mu každé 3 hodiny odstříkané mlíčko. Po týdnu jsme mohli být spolu na pokoji a mohla jsem konečně začít kojit. Měla jsme obavy, jak to vše půjde, ale pomocí kojícího kloboučku se malý přisál dobře. Po 14 dnech jsme šli domů. Malý krásně přibíral, vše jsme zvládali, i já se cítila dobře a miminka si užívala. Bylo mě nádherně. Po 6 týdnech už se malý budil po 5 hodinách v noci, takže jsme se i bezvadně vyspali. Od 5 měsíců prakticky přespal celou noc. Leckdo nám mohl závidět naše hodné dítko. Neustále byl dobře naladěn, krásně papal mlíčko z prsa, neměl vůbec problémy s bříškem. Prostě musím říci, že vše probíhalo bezvadně. Každou změnu malý zvádal velice dobře. Určitě si říkáte proč vám vše píši?
Když bylo malému 13 měsíců, rozhodli jsme se s manželem, že se pokusíme o druhé miminko. Již dříve jsme mluvili o tom, že chceme mít děti 2 roky od sebe. Podařilo se nám opět na první pokus. Byli jsme hrozně moc štastní. Začátky druhého těhotenství jsem po fyzické stránce prožívala celkem dobře. Fyzická únava byla běžná i nevolnosti mě nijak netrápily. Ale co začalo být mým velkým problémem, tak to bylo psychické vyčerpání. Cítila jsem se hozně unavená, psychicky vyčerpaná, podrážděná, naštvaná, v podstatě až zlá a nepřátelská vůči okolí. Sama jsem se nepoznávala. Nešlo to nijak ovlivnit. I když jsme si to uvědomovala, cítila jsem vůči okolí a nejbližším strašnou nenávist. V té době byla právě zima, takže o to hůře jsme vše nesla, protože jsem to neměla komu říci. Bydlíme na vesnici, i když je u nás plno maminek s dětmi, s nikým jsem se nepotkala. Řádila zrovna chřipková epidemie a ještě neštovice. V podstatě jsem žárlila i na malého, že kolem něj všichni skáčou a rozplývají se a mě se ani nikdo nezeptal, jak se cítím a zda něco nepotřebuju. Bylo mě to hrozně líto. Nikomu bych tyto stavy nepřála. Řekla bych, že jsem k malému cítila až takový chlad. Postarala jsem se o vše, to ano, ale zpětně vnímám, že jsem se chovala hrozně. Dnes už mám za sebou půlku těhotenství. Moc se s manželem a jeho rodiči těšíme na druhé miminko. Cítím se nyní dobře. S pomocí manžela jsem nakonec vše překonala. Díky mu za to moc. On byl ten, kdo mě otevřel oči a říkal mě pravdu do očí, protože viděl, že to nejsem já. Trochu se za to dodnes stydím, jak jsem se chovala.
Nevěřila bych tedy, co dokážou hormony napáchat. Snad už se tento stav nikdy nevrátí a budeme si všichni užívat druhého miminka. Moc si přejeme aby bylo zdravé a tak až extrémně hodné jako náš malý bobíšek. Dnes je malému 18 měsíců a já už budu začínat 23 tt. Nesmírně to letí. I když nejsem typický příklad vyčerpané maminky v šestinedělí nebo i déle, věřím, že se v mém příběhu našla i nějaká maminka, která zažila něco podobného, co já. Nebojte se maminky o všem mluvit a neduste tyto stavy v sobě. Není to nic špatného, stát se to může každé z nás.