Milý čtenáři, ráda bych zareagovala na článek “Sluch a miminko”.
Jistě každý rodič, ať už maminka či tatínek, jste zkoušeli, jestli je vaše miminko zdravé a zda slyší. Zkoušli jste cinkat, tleskat, luskat prsty, bouchnout dveřmi, … a pak jste netrpělivě čekali, zda se ten váš mrňousek lekne či nikoliv. Když ano, spadl vám kámen se srdce a vy jste si oddechli, že je asi vše v pořádku, že váš “poklad” slyší.
Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu řešit možnou hluchotu svého dítěte a je mi jasné, že to si jistě nepřeje žádný z rodičů. Když se Honzíček narodil, tak to bylo takové to spavé hodné miminko, které si doma přeje mít každá maminka. Nakojila jsem a on si na 2 až 3 hodinky schrupnul, pak se zase nakojil, pár minut se pokoukal aniž by u toho zabrečel a opět usnul. Spal bez problémů 20 hodin denně. A to k tomu vůbec neměl příznivé podmínky. Přeci jenom 3 bráškové nadělají hodně rámusu a rozhodně se nekrotili ve svém projevu jen proto, že miminko spí. Mohli okolo něj běhat, ječet, večer jsme ve stejné místnosti četli pohádku na dobrou noc a s Honzíkem to ani nehnulo. Klidně si spinkal. U kluků jsem toto vůbec neznala. U Venouška stačilo nahlas promluvit a byl vhůru (to už tak u prvního dítěte bývá, byl zvyklý na ticho), dalším sice při spaní relativně snesitelný rámus nevadil, ale rozhodně nespinkali tak klidně a tak dlouho.
Když bylo Honzíkovi 6 týdnů, začala jsem mít již určitě obavy, zda je vše v pořádku. Zkoušela jsem vše možné, ale on stejně na rámus nereagoval. Hlavičku otočenou na jednu stranu a zcela nezájem, zda na něj mluvím či mu tleskám u ucha. Při prohlídce jsem se svěřila naší pediatričce a ta nás pro jistotu poslala na vyšetření k panu přimáři z ORL s tím, že je možné, že si budeme možná muset vyšetření zaplatit (cca 300,- kč – banalita. Zaplatila bych klidně i víc, jen abych se dověděla, zda je mé dítě zdravé či nikoliv).
Objednala jsem se (a byla vzata velice rychle, hned asi druhý den) a šli jsem na vyšetření. Prováděla ho sestřička a zkoušela Honzíkovi sluch změřit tzv. “tympanometrií” (ukáže se jistá křivka a dle toho to doktor rozezná – záleží na tom, zda je rovná či do tvaru písmene “A”). U pravého ucha to naměřila hned, s tím, že na toto ucho 100% slyší. V tu chvíli jsem se neskutečně uklidnila. Říkala jsem si, že i kdyby na druhé ucho neslyšel, tak na to, aby se naučil mluvit a rozumněl nám, jedno ucho bohatě stačí. Levé ucho totiž nešlo naměřit. Sestra zkoušela různé velikosti nástavců, strávila tím minimálně 20 minut a nakonec do zprávy napsala, že levé ucho nejde naměřit (což prý tedy ještě neznamená, že je hluchý). Objednala nás na další týden znovu a to rovnou k přimáři, že to zkusíme ještě jednou. Za vyšetření jsme neplatili, prý to půjde bez problémů vyřešit s pojišťovnou (to mě trošku zneklidnilo, přišlo mi, že kdyby si myslela, že je to dobré, tak mě to vyšetření nechá na místě zaplatit). Za týden dělali test sluchu ve speciálně vytvořené zvukotěsné místnosti a stále levé ucho nešlo sestřičce změřit (to už jsem se relativně bála), ale pak pan primář zkusil zcela jiný typ přístroje (název si bohužel nepamatuji) a řekl, že slyší. Tak jsem mu věřila.
A víte co byl největší paradox? Pár dnů po těchto vyšetřeních jsem Honzíka přebalovala, kluci něco prováděli a najednou obrovská prudká rána. Honzík tak nadskočil, jak se vylekal, že se div neuhodil o zadní stěnu přebalovacího pultu. Kdyby takto zareagoval o 10 dnů dříve, tak mě ani nenapadla možnost, že by mé dítě mohlo být hluché. Jinak se spánkem to u nás bylo tak “úžasné” přesně do 8. týdne, pak se to ze dne na den zlomilo a začal spát jen 2x až 3x denně tak maximálně na 1,5 hodinky. Nyní je mu 7 měsíců a rozhodně slyší, jen ještě nic moc nebrebentí, asi to nebude zrovna “ukecaný typ”.
Kdysi jsme se s manželem bavili o různých postiženích dítěte a shodli jsme se na tom, že hluchota je jedním z těch méně náročných. Hlavně, co se péče o postižené dítě týká. Je to sice nepříjemné postižení, ale mohlo by být i hůře. Jsem ráda, že nás se to naštěstí netýká a moc obdivuji rodiče takto postižených dětí, vlastně rodiče všech postižených dětí, že to s nimi nevzdávají a že je mají rádi, ať jsou jakékoliv.
Rodiče zdravých dětí, buďme rádi, že naše dítka občas potrápí banální rýma, kašel či průjem, věřte, jiní jsou na tom mnohem hůře. Vím o čem píši. Michálek coby mimikno hodně trpěl na záněty středouší, hodně jsme pobývali v nemocnicích na ORL a teprve když vidíte, jaké problémy mají jiní, tak jste tak rádi, že vás trápí je “blbé” záněty středního ucha – ačkoliv my jsme jich za 1. rok života prodělali 10 a museli nám zgranulovaný zánět vysekávat i z kostí za oušky. Naštěstí (a musím to tedy zaklepat) to už máme v pořádku.
S pozdravem
Irena Havlíková