Nejhorší moment v těhotenství jsem zažila po odběrech krve ve 2.trimestru, kdy nám vyšel pozitivní screening. Sestra z ordinace mě zavolala, ať se dostavím, že něco není v pořádku. Vynervovaná jsem došla na kontrolu, sdělili mi, že nám vyšly krevní testy špatně. Miminko by mohlo mít Downův syndrom v možnostech 1:550, a ještě Patauův syndrom v 1:1500. Tato zpráva mě velice zaskočila.
Poslali mě na odběr plodové vody do Centra prenatální diagnostiky do Brna. Po dlouhé cestě jsme dojeli k cíli. Tehdy ještě s přítelem nás přijali, udělali výslech a čekali jsme než nás zavolají na zákrok. To čekání bylo nekonečné, když jsem ani nevěděla, co se bude dít. Došli jsme na řadu. Ulehla jsem na lůžko, přítel seděl vedle, udělali mi ultrazvuk, dostala jsem i fotku miminka. Pak vytáhli velkou jehlu cca 20cm dlouhou, vpich nebyl moc bolestivý, vše pod dozorem ultrazvuku, koukali jsme na televizi, kde bylo vidět malinké miminko a vedle něj ta velká jehla. Zajímavý zážitek, skoro nic nebylo cítit. Přítel ten to nesl špatně, skoro omdlel. Ale vydržel, i já, i miminko. Po zákroku mě uložili do vedlejší místnosti na odpočinek. Dostala jsem vitamíny a po 15 minutách nás propustili a mohla jsem jet domů. Nakázáno ležet alespoň tři dny. Ale jelikož jsem dost akční, cítila jsem se skvěle, druhý den už jsem umývala okna. Teď jen zbylo čekání měsíc na výsledky. Po měsíci přišla zpráva, budeme mít zdravé miminko a ještě ke všemu holčičku na 100%. Byla jsem šťastná, že budeme mít páreček, chlapečka už máme.
Tímto článkem bych chtěla uklidnit maminky, kterým také vyšly špatné testy, že velké většiny to bývá planý poplach a že se zákroku nemusí bát. Vím, že je to velká hra o nervy, ale to miminkám v bříšku neprospívá.