Přicházejí na svět o řadu týdnů dříve a jsou odkázané na pomoc lékařů. Vzhledem k tomu, že rodí i starší ročníky žen a více párů využívá asistovanou reprodukci, nedonošených dětí stále přibývá. V Česku se v roce 2009 narodilo předčasně (tj. dříve než ve 38. týdnu těhotenství) s nízkou porodní váhou (pod 2 500 gramů) přes devět tisíc dětí. Pro svůj další zdárný vývoj potřebují několik týdnů či měsíců po narození udržovat nadreálný životní prostor, především pak je udržovat v teple…
Jednoho letního dne roku 1878 si pařížský lékař Stephene Tarnier (1828-1897), který pracoval v městské porodnici pro chudé ženy, vzal den volna a navštívil nedalekou zoologickou zahradu. Nebyly to pařížské dívky ve vábivém oblečení, co upoutalo jeho pozornost. Při prohlídce botanické zahrady Jardin des Plantec náhodou zahlédnul “inkubátor” s právě vylíhlými kuřátky. Pohled na tyto drobné tvorečky potácející se v teple dřevěného boxu jej přivedl na jistou myšlenku. Za několik dní si najal ošetřovatele Odile Martina, který se v zoo staral o chov drůbeže, a zadal mu úkol sestrojit podobné zařízení, ovšem pro novorozené děti. Tehdejší kojenecká úmrtnost byla hrozivě vysoká, dokonce i v tak vyspělém městě jako Paříž. Jedno z pěti dětí zemřelo dříve, než se naučilo lézt po čtyřech, a šance předčasně narozených dětí s nízkou porodní váhou byly ještě podstatně nižší. Tarnier na základě svých zkušeností vytušil, že klíčovým úkolem je udržet děti v teple. Věděl také, že francouzské lékařské instituce autority a moci byly v této době posedlé nově se v praxi uplatňující statistikou a jejími postupy rozvíjení lidských znalostí použitím empirických dat. A tak jakmile Maternité de Paris zakoupila první dřevěné boxy, v nichž ohrožené novorozence hřály vespod umístěné láhve s horkou vodou, zahájil bleskovou studii pěti set dětí. Výsledky vyvolaly v pařížských lékařských kruzích doslova poprask – zatímco dosud umíralo do několika týdnů od narození asi 66 % kojenců s nízkou porodní váhou, v Tarnierově inkubátoru umíralo pouze 38 % dětí. Ukázalo se, že úmrtnost předčasně narozených dětí lze snížit téměř na polovinu touž metodou, která pomáhala na svět kuřatům v zoo. Během několika let byly z nařízení městské rady zavedeny povinně ve všech pařížských porodnicích. Nutno poznamenat, že Tarnierův a Martinův vynález nebyl prvním zařízením, které zahřívalo novorozence. Historicky první inkubátor, tzv. Ruehlovu kolébku, používal v Petrohradě od roku 1835 v carském nalezinci osobní lékař manželky cara Pavla I. Marie Fjodorovny. Jednalo se o upravenou běžnou vaničku s dvojitými stěnami ze železného plechu natřeného olejovou barvou. Novorozence zahřívala teplá voda nalitá mezi stěny.
Novorozenecké inkubátory doznaly v příštích desetiletích výrazných změn k lepšímu a jejich široké uplatnění mělo zejména ve druhé polovině minulého století za následek neuvěřitelný 75% pokles kojenecké úmrtnosti. Novorozenecké inkubátory nejvyšší třídy se dnes standardně dodávají s hygienickým servozvlhčovacím systémem, automatickým řízením koncentrace kyslíku, pulzním oxymetrem, výškově nastavitelným podvozkem a různými senzory, zajišťujícími nadstandardní životní podmínky. Jelikož jsou inkubátory úzce zaměřeny na počátek lidského života, jejich přínos veřejnému zdraví – měřeno počtem celkových let života navíc – se může směle srovnávat s těmi nejvýznamnějšími lékařskými pokroky dvacátého století. Radiační terapie zhoubných nádorů nebo dvojitý bypass mohou člověku přidat deset či více let dalšího života, ale inkubátor mu dá celý jeden život.
Autor: Bohumil Tesařík
Foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Inkubátor