Znamená poslední týden před Velikonoci. Z latinskéhé passio, což označuje vylíčení Kristova umučení podle evangelií především v hudebním zpracování. Duchovní dimenzi tohoto významného týdne zdůrazňuje jeho pojmenování „Svatý“ nebo „Velký“. Označení pašíjový pochází od toho, že se při bohoslužbách na Květnou neděli, Šedivé úterý, Škaredou středu i Velký pátek v mluvené či zpívané formě čtou pašije, části evangelií o Ježíšově zatčení. Dny pašíjového týdne, počínající Květnou nedělí mají své názvy. Modré pondělí přišlo ke svému barevnému přívlastku zřejmě odvozením od cechovních zvyklostí „modrých“, tj. nepracovních pondělků. Úterý má přívlastek Šedé, nejspíš proto, že nic mimořádného nepřihodilo. Důležité jsou další dny. O těch si povíme dál.
Škaredá středa
Škaredé středě se také říká Samometná středa, Smetná středa, Velké středa (pravoslaví) nebo Černá středa. Tento den je připomínkou zrady apoštola Jidáše Iškarionskéh, který se podle tradice ve středu spiknul s farizeji proti Ježíši. Jidáš byl jeden z Kristových dvanácti apoštolů. Podle Bible poskytl židovské veleradě informaci, kde by mohou Ježíše zatknout. Odměnou mu bylo třicet stříbrných. Ježíš při poslední společné večeři označil Jidáše za zrádce. V noci ze čtvrtka na pátek Jidáš vrátil peníze židovské veleradě a spáchal sebevraždu.
Tento den se vymetaly komíny, hospodyně uklízely a vymetaly pece, někde se bílily i stěny. Nezapomeňte, že se v tento den musíte na ostatní usmívat. Pokud se budete škaredit a mračit, zůstane vám to podle lidové moudrosti našich prababiček pro všechny další středy v celém roce.
Na škaredou středu zpravidla končívaly zimní přástky. Ženy uklidily své kolovraty na půdy stavení, upředly si kousek „pašíjové nitě“, ta když se zašila do oděvu, tak chránila před bleskem, nemocemi, strašidly a před uhranutím zlým duchem.
Zelený čtvrtek
Je podle liturgického kalendáře dnem radosti i žalu, kdy se připomíná Kristova poslední večeře s učedníky, jejichž počet symbolizoval dvanáct izraelských kmenů. Pojmenování dostal Zelený čtvrtek s největší pravděpodobností podle zeleného mešního roucha používaného tento den při katolických bohoslužbách. Na Zelený čtvrtek se do soboty naposledy rozezní zvony a poté jsou nahrazeny řechtačkami. Na Zelený čtvrtek kluci běhávali po vsích a dělali strašlivý rámus na dřevěné hrkačky a klapačky, ať už malé, padnoucí do ruky či velké připevněné na trakaře. Říká se „zvony odlétají do Říma“
Peče se zvláštní pečivo zvané jidáše.Ty měli zaručit zdraví po celý rok. Jednalo se pečivo, které mělo různé tvary a mazalo se medem. Kousek velikonočního pečiva se dával kvůli ochraně před jedem i dobytku a vodě ve studni, aby udržela čistotu.
Při posledním zazvonění se má zacinkat penězi, aby s vámi byly celý rok . Na zelený čtvrtek musíte časně vstát a omýt se rosou – nebudete nemocní.V tento den je ve zvyku jíst zelené rostliny, např. špenát. Bylo dobré na Zelený čtvrtek set hrách a len, věřilo se, že dobře vzejde a poroste.
Bude už čtvrtek Zelený,
bude beránek pečený,
budem jísti jidáše,
s medem kousek kaše,
a tři lžičky medu
vezmem proti jedu.
Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej,
na Velký pátek se zemí nehýbej.
Velký pátek
Nejvýznamnější den křesťanských Velikonoc, čas smutku a nejdůslednějšího půstu k poctě ukřižování Ježíše Krista. Lidové přívlastky Bolestný, Tichý pátek vyjadřuje smutek, pokání a půst věřících pro památku ukřižování a smrti Ježíše Krista. Je to velký svátek křesťanů, zvláště protestantů.
Povahu Velkého pátku jako výlučného svátku určuje řád zákazů, z nichž některé jsou společné pro přípravu a svěcení více obřadních dní v roce. „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“
Velká pozornost byla soutředěna k východu slunce. Před svítáním lidé vycházeli k pramenům a studnám, aby vykonávali rituál očisty.
Lidé věřili, že se otvírá zem a ukazuje skryté poklady.
Velký pátek deštivý dělá rok žíznivý.
Bílá sobota
Bílá sobota je posledním postním dnem a časem přechodu, očekávání a příprav na Velkou noc
Doma se uklízelo, bílilo, pekly se mazance a beránci, pletly pomlázky, zdobila vajíčka. Mazanec je u nás nejstarším velikonočním pečivem a byl původně bez cukru. Do 18. století se připravoval z mouky, másla, vajec a sýra nebo tvarohu a plnil se masem.
Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání. Přes den se nesloužily mše.
Zvláštní pozornost patřila v tomto ovocným stromům: Za jejich „probuzení“ k příští úrodě se postřikovaly vodou, někde hospodyně během zvonění otírala stromy čerstvě zadělaným těstem mazance nebo jiného obřadního pečiva. Nejčastěji lidé stromy třásli.
Ke katolickým obřadům Bílé soboty dodnes patří Svěcení vody, nové křty dospělých a obnova křesťanského slibu věřících. Pro věřícího mohou být rituálem společného vstání s Kristem, projevem spoluúčasti člověka na velikonočním znovuzrození.
Boží hod velikonoční
Velikonoční neděle, říká se jí též Velká, je svátečním dnem. Dopoledne se lidé scházeli v kostele na bohoslužbě. Tato neděle byla dnem radosti celého křesťanskéhé světa ze svého vykoupení. Do kostela se nosily ke svěcení různé pokrmy, mazance, beránek, vejce, ale i chléb a víno. Boží hod byl dnem příjemným, odpočinek a sladké zahálení. Bylo třeba jen nakrmit dobytek. Běda ale hospodyni, která vzala žehličku či jehlu do ruky. Zanítily by se jí prsty.
Na boží hod velikonoční dostala každá návštěva kousek posvěceného jídla, trochu se ho dalo na pole, do studny a na zahradu – aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.
Z hlediska stravy se o Velikonocích setkávají dvě krajnosti: půst (je nejdelší a na Velký pátek vrcholí nejpřísněji) a hojnost. Hodové stolování na první velikonoční neděli, uvedené podle tradice katolických rodin modlitbou a svěceným vejcem, liší se podle zámožnosti či chudoby i podle krajů. Zvláštní postavení mělo ve velikonočním jídelníčku vejce a s ním pečivo.
Kromě jehněčího masa se na sváteční velikonoční stůl podávalo také kůzlečí nebo telecí. Požívání masa a masitých pokrmů na Boží hod velikonoční se ovšem různí. Typické pro velikonoční hodování jsou spíše kombinace masa, zvláště sekaného, s vejci nebo s pečivem, a také s kopřivami, libečkem i dalšími zelenými bylinkami. Různé nádivky a směsi známe dodnes.
Velikonoční pondělí
Říká se mu také červené pondělí. Ze všech velikonočích svátků je nejoblíbenější. Kvůli pomlázce. Ta je spletena z vrbového proutí a ozdobená pestrobarevnými stuhami. Krajově se jí říká různě: mrskačka, šlehačka, tatar, žíla, šlahačka, pamihoda, korbáč, konak, čugar, kančák, šibák, rocák a podobně. Mrskání na Červené pondělí u nás dokládají záznamy z konce 14. století. Tehdy prý šlehali nejen muži ženy, ale i opačně. Ze vzájemného mrskání se později vyvinul zvyk mužské obchůzky po domech s říkáním veršovaných koled. Za vyšlehání byli koledníci obdarováni barevnými vajíčky.
Tento příspěvek najdete v novém Velikonočním speciálu, který si můžete zdarma stáhnout zde: http://www.nasebatole.cz/?page_id=4497