Při výchově především potřebujeme kázeň. Slovo kázeň původně znamenalo kázání – tj. přesvědčování k plnění řádu, k plnění společenských zákonů. Při kázni tedy nejde o hrůzovládu, kde by dítě ze strachu plnilo přísné příkazy. Kázeň je seznání oprávněnosti společenského příkazu, podle něhož je správné se chovat. Kázeň je nutná k výchově.
Vyžaduje nejprve autoritu vychovatele. Jak ji získáte? Láskou k dítěti, ale nesmlouvavou důsledností při znalosti vychovatelských zásad.
Až dítě povyroste, začne si vážit rodičů a ostatních vychovatelů také pro jejich mravní postoj k práci, ve které našli smysl života.
Při pokusech a cvičení dítěte má být matka trpělivá a přívětivá. Má dítě povzbuzovat: „Vidíš, už ti to jde lépe!“
Mnoho se dítě naučí při soutěžení v mateřské škole, v každém kolektivu, kde je více dětí pohromadě. Dítě vyrostlé v kolektivu, i rodinném, je bystřejší než dítě rostlé o samotě.
Co má utkvět v paměti, to je třeba předkládat smyslům, a to co nejvíce smyslům.
Poučen, návod má být stručný a jasný.
Dítěti se má dát brzy nějaká odpovědnost, nějaká práce, byť i obyčejná. Je správné ukazovat mu nástroje, učit je s nimi zacházet, aby se naučilo milovat práci. Má-li nástroj, tu si přestane práci představovat jako věc vzdálenou, nepřístupnou a obtížnou.
Touhu po práci vzbudíte v dítěti ukázkou krásného výsledku. Tak například umývání a utírání nádobí, při kterém děti obvykle pomáhají, nepatří právě k oblíbeným pracím. A přece je možno objevit krásu i v takové práci poukazem na to, jak špinavá a odpuzující byla neurovnaná hromada špinavého nádobí, jak pěkně naproti tomu se lesknou umyté talíře a jak hezky vypadá srovnané nádobí v čistém příborníku. Snažte se objevit krásu v každé práci, kterou dítěti svěřujete. Tento dojem zůstane dítěti navždy – bude se dívat na práci jako na svého přítele, jako na prostředek k radostnému uspokojení. K takovému cíli musíme položit základ už hned od útlého dětství.