Jak poznat, kdy je ten pravý čas pro návrat do práce? Kdy jde jen o nostalgii po “starém životě” a kdy o opravdovou potřebu realizovat se ještě jinak než jako matka?
Když se nám narodí dítě, jsme v nové situaci – z osoby dospělé a bezdětné jsme se staly matkou. Změna je to veliká a náš život zásadně ovlivní. V ideální variantě je nový stav vítaný, s přechodem nemáme potíže a bez problémů se přizpůsobíme. Starat se o dítě nás naplňuje, jsme spokojené, máme pocit, že práce počká a pracovní svět nás zatím nijak neláká.
Ne každý je ale novou mateřskou rolí zcela naplněn a uspokojen, a tak by rád dělal ještě něco jiného. Logicky začne přemýšlet, zda by se péče o dítě nedala s prací nějak skloubit. Hodně pak záleží na tom, jestli si dovolí překročit společenský rámec, který obvykle považuje za správné, aby se matka věnovala pouze a plně dítěti a na chvíli rezignovala na své pracovní ambice, protože přece není krkavčí matka! Může se však stát, že o práci začneme uvažovat jen proto, že bychom rády utekly (ale věřte, že neutečeme) od problémů, které jsou s péčí o malé děti spojeny. Jak však poznat, kdy se nám do práce chce hlavně proto, že novou situaci nezvládáme a kdy je nám jen péče o dítě jaksi málo a chceme víc?
Důležitým měřítkem může být, zda je tam onen nostalgický pocit nebo spíše pocit nenaplněnosti a touha jít dál. Nostalgický pocit nás upozorňuje, že se nám po „starém životě“ (rozuměj bezdětném) tak trochu stýská a i když bychom dítě ani za nic na světě nevyměnili, přeci jen některé věci byly bez něj jednodušší.
Protože:
Dítě nás nutně omezí a plnit některé vlastní potřeby není tak snadné jako dřív. Nejmarkantnější je to na potřebě spánku – tam se často dostáváme až na pokraj toho, co zvládneme, uspokojování svých potřeb musíme sladit s potřebami dítěte.
Spousta věcí nejde podle našich představ – například si naplánujeme, že chceme někde být v určitou hodinu, dítě se na odchodu pokaká a přijdeme se zpožděním. Naplánujeme si na dobu spánku dítěte nějakou práci a ejhle, ono zrovna nespí a tak musíme své plány změnit. Chtěly jsme si konečně zdřímnout, plánujeme, že dítě bude spát dvě hodiny a zrovna ve chvíli, kdy uléháme a těšíme se na odpočinek, potomek se vzbudí a dožaduje se pozornosti.
Leckteré aktivity, pro nás před narozením dítěte běžné, musíme omezit – třeba návštěvu divadel, posezení s přáteli do večera apod.
Pokud jsme to my, kdo na sebe vezme hlavní pečovatelskou roli, musíme se na čas vzdát toho, že hlavní náplní dne budou naše pracovní aktivity a smířit se s tím, že náš čas v nejbližší době bude řídit dítě a jeho potřeby. Ty se nedají moc plánovat ani odložit na pozdější chvíli a leckdy nás dítě přivádí do situací, kde udržet důstojnost či nějakou svoji image je nemožné. A tak onen nostalgický pocit nemusí být touha po návratu do práce, ale i touha po tom, abychom byly opět tím, kdo svůj život řídí a má pod kontrolou, kdy je pracovní doba vymezená a není třeba být v pohotovosti 24 hodin denně.
Když se ženy ocitnou na mateřské, mají k práci, kterou vykonávaly, různý vztah:
Jsou ženy, které jsou rády, že mohly odejít z práce, která je moc nebavila, stejně moc nevěděly, co by chtěly dělat, a tak jsou v podstatě rády, že “to” nějakou dobu nemusí řešit. Jsou spokojené, že se mohou zabývat miminkem a nemají nejmenší touhu do práce spěchat. Tyto ženy obvykle nostalgické pocity ani touhu vrátit se do práce nemají.
Jsou také ženy, které práce bavila, byly zaměstnané a dál by rády v podobné práci pokračovaly, ale je jim jasné, že děti chtějí, a tak si je pořídily, protože v padesáti už bude trochu pozdě. Tyto ženy mohou mít potřebu udržovat s prací kontakt. Chtějí zajistit kontinuitu, aby se jim později pracovně líp navazovalo. V takových případech obvykle nejde o nostalgii, spíš praktickou stránku. Ženy si uvědomují důležitost potřeb svých i potřeb dítěte a řeší, jak vše udělat co nejlépe pro všechny strany.
Jsou ale i matky, které měly představu, že si od práce rády odpočinou a že je to s dítětem bude bavit. Jenže zjišťují, že to až taková zábava není a neuspokojuje je to tak, jak čekaly. Zjišťují, že být matkou není životní náplň, která by jim plně vyhovovala. V takové situaci se mohou objevit různé pocity podle toho, jestli si dovolíme připustit, že máme i jiné než pečovatelské ambice. Pokud se neslučují s naší představou, co by měla správná matka chtít a cítit, pak svoji potřebu pracovat popřeme. To se může následně projevovat právě zmiňovanou nostalgií. Touha po práci tu je, jenom je skrytá a nepřiznaná. Samy sobě nedovolíme přiznat, jaké jsou naše skutečné touhy a potřeby.
Která varianta z výše zmíněných se týká právě nás, lze vyhodnotit upřímným podíváním se dovnitř sebe sama. Je potřeba si uvědomit a přiznat, zda touha pracovat, je z potřeby jít dál, nebo má být naopak řešením některých potíží, cestou, jak se něčemu vyhnout. Pokud jde o to, “jít dál”, je dobré se do práce vrátit. Pokud se jen chceme něčemu vyhnout, je lepší nejdříve překážku zvládnout, změnit se a pak teprve zvážit, co dál.
Autor: Mgr. Anita Michajluková, Centrum zvyšování psychické odolnosti
Příspěvek převzat z kariérního portálu mamavpraci.cz http://www.mamavpraci.cz