Pan advokát Berticek se prý přihlásil do česko-italské asociace v Itálii a chce prý začít poznávat českou kultury, jestli prý je také tak zajímavá jako já, už prý byl dokonce na tradiční české večeři, kde se podávala pizza – asi tradiční česká, jediná věc, která tam byla česká, byla prý fidorka. Italové jsou prostě Italové, hned si vybavím davy italských turistů v Praze, kteří skupinově zmateně a chaoticky pobíhají po Praze a hledají pizzerii či těstoviny, protože průměrný Ital by nechtěl pozřít typické české jídlo a poznat tak trochu kulturu, tak při tradiční české večeři potřebovali asi pizzu.
Advokát Berticek možná nebude asi průměrný Ital, ale možná trošku nadprůměrný, mluví pěti jazyky, překládá knihy, píše knihy v Bolonštině, jezdí do hor, dokonce mu dávám číslo svého mobilu, které hned tak někomu nedávám a píšeme si a voláme, je to příjemné zpestření všedních dnů. Asi po třech měsících se pan Ital chystá prý pracovně do Prahy a že by mne při té příležitosti moc rád osobně poděkoval za moji administrativní pomoc. Později jsem se dozvěděla, že to pracovně byla tak trochu zástěrka, Berticek se totiž do Prahy vypravil hlavně kvůli mně.
Souhlasím, se zpožděním jako typický Ital na letiště přijíždím já, i když všude chodím většinou s pětiminutovým předstihem, prý pořád píšu v mailech o nedochvilnosti Italů a zatím ho tam nechávám čekat nakonec já. Berticek je fajn, zůstávám s ním jeden den v Praze, je děsná zima a prší, obdivujeme krásy Prahy, Italové jsou většinou hydrofobní, nesnášejí déšť, ale Bertickovi to kupodivu nevadí.
Při tomto našem prvním setkání mi Berticek předává nádherný stříbrný řetízek s křížkem plných křišťálů a drahých kamenů, prý mi ho vrací. Já ale tento nádherný šperk vidím poprvé v životě, jsme z toho oba trochu v rozpacích, prý mu tento šperk přišel v jednom dopise ode mě a on si myslel, že jsem mu ho poslala, aby přijel do Čech a vrátil mi ho, ale já mu nikdy nic takového neposílala, vůbec netušíme, jak se do dopisu mohl dostat. Když na tuhle událost zpětně vzpomínáme, říkáme, že to bylo určitě nějaké znamení. Oba máme pocit, že se známe už hodně dlouho a dobře, proto se domlouváme, že za dva týdny přijede Bertik už jen za mnou.
Stále přemýšlím, zda to s ním mám zkusit jako s partnerem, líbí se mi, asi ho i miluji, ale přeci jen je z jiné kultury a bydlí celkem daleko, ale protože člověk většinou lituje více věcí, které neudělá než udělá, tak chodím s Italem. Kdyby to tak viděl taťka a i já si vždy říkala, že Itala bych nikdy nechtěla. Jak říkala moje prababička: “Odříkaného chleba největší krajíc.”
Pokračování: Příběh o mateřství a životě s dvojčaty 5/12
s manželem Italem a genetickým onemocněním.
Anna S.