Vše bylo ale jinak, když jsem si 5 dní před plánovaným porodem šla jednou umýt jablko do koupelny, ucítila jsem něco teplého na mých nohách a byla to plodová voda. Už jsi tu chtěl být s námi, Honzíku, o něco dříve, praskla totiž tvoje plodová voda. Hned jsem volala vašemu tatínkovi, že už se chcete narodit, jeho první reakce byla, zda ještě ale nemůžete počkat na stanovený termín, až tu bude i on, musela jsem se smát.
Byla jsem moc ráda, že jsem mohla rodit ve spinální anestézii. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem tě slyšela, Honzíku, jak ses rozkřičel na celé kolo, hned minutu po tobě Julinka. Honzíku, srdíčko, se ti rozběhlo bez jakýchkoliv problémů. Lékaři byli překvapeni, že tak krásná dvojčátka už dlouho neviděli, oba jste měli totiž každý tři kila. Byla jsem tak moc šťastná a zapomněla na všechny problémy. Tatínek byl v té době na cestě do Čech v Innsbrucku. U porodu asistovala vaše teta Marie, byla první, koho jste na světě viděli. Vás odvezli na kardiologickou JIP a mě na pooperační, ale ještě tu noc jsem vás viděla a tatínek hned jel ještě v noci ve 2 hodiny za vámi.
Když jsme se druhý den poprvé viděli všichni čtyři já, tatínek a vy dva, poprvé jako rodina, oběma nám s tatínkem tekly slzy štěstí. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Již v nemocnici jsem se snažila získat co nejvíce informaci o tomto onemocnění. Jaké bylo mé překvapení, když mi jedna lékařka na moje dotazy odpověděla, že my toho o tomto onemocnění víme více než ona a že si o tom bude muset přečíst něco na internetu. Ještě před odchodem z nemocnice jsme byli poučeni, jak poskytovat první pomoc, pokud by došlo k zástavě srdíčka novorozence.
Tvé srdíčko, Honzíku, mělo šelest a obstrukci, po porodu jsme chodili každý týden na kardiologii, v Motole nám bylo řečeno, že je to středně těžká porucha a ohledně operace se uvidí. Mohou se vyskytnout i další komplikace a další symptomy tohoto genetického onemocnění, které jsem zde již popisovala. Honzíku, dnes ve třech letech je tvé srdíčko téměř v pořádku, na kontroly chodíme již jen jednou ročně.
Kdybych jednoho dne nepodstoupila náhodný ultrazvuk a pan doktor neviděl ve skutečnosti neexistující cystičku v tvojí hlavičce, Julinko, nikdy bychom se ani možná nedozvěděli o tvé nemoci, Honzíku, neboť nemáš žádné jiné symptomy a příznaky tohoto onemocnění a my si mohli ušetřit tolik stresu.
Ale tahle náhoda přinesla takový vývoj situace a asi to tak prostě mělo být. Naučilo mě to spoustu věcí, jsem vděčná za každý den s vámi, který je bez problému a opravdu si každou chvilku s vámi naplno užívám. Vím, že komplikace se ještě mohou objevit, ale snažím si to nepřipouštět a žít skvělou přítomností a užívat si života a vás. Pokud budeme celý život žit ve stresu, že by jednoho dne mohly nastat komplikace a oni pak nenastanou, budeme se zbytečně jen stresovat.
A kdyby nedejbože komplikace nastaly, budeme se stresovat i v době, kdy je vše v pořádku, tedy dvojnásobně a život si vůbec neužijeme. A když už si člověk říká, že je na úplném dně, pozitivní na tom je, že se od toho dna může odrazit a vše se může jen vylepšovat.
Pokračování: Příběh o mateřství a životě s dvojčaty 9/12
s manželem Italem a genetickým onemocněním.
Anna S.