Autor: Jiří Zajíc
Dvanáctého prosince 2011 ve 2.30 se nám narodila holčička (3,70 kg a 53 cm), které jsme dali jméno Lilien. Co všechno tomu předcházelo a čím vším jsme museli několik hodin před jejím spatřením světla světa projít, se pokusím nastínit.
Den jako každý jiný. Ráno jela manželka (dále jen Huong) na motorce na nákup, a pak ještě narychlo vyprala. Kolem 11. hodiny dopolední mi sdělila, že v půl jedné jedeme do porodnice a budeme rodit. Nevěnoval jsem tomu příliš mnoho pozornosti, protože to říkala téměř každý den, deset dní zpátky. Ani ne půl hodiny poté jsem znejistěl, protože přijela Huong sestra, a začaly připravovat nezbytné věci pro pobyt v porodnici. Proč zrovna v půl jedné, jsem nepochopil. Nicméně vietnamská hra s čísly v datech je ve všem, a tak se smiřuji s faktem, že to tak jednoduše je.
Je krátce po poledni, vše je sbaleno a nanošeno v autě. Ani ne po kilometru máma zjišťuje, že máme sice termosku, ale nemáme vařič. Konečně máme všechno, a po necelých 20 minutách přijíždíme na parkoviště před nemocnicí. Brána je však zavřená, a v domečku, kde má sedět nějaký vrátný, nikdo není. Já musím čekat!
Při druhé cigaretě přemýšlím, kam auto zaparkuji, když vidím v dálce po parkovišti přicházet rozesmátého postaršího Vietnamce v modré uniformě. Lidé v uniformách jsou důležití. Onen pán si je toho vědom, a pokládá mi záludnou otázku, kam že to jedu. Usmívám se, a slušně odpovídám, že do nemocnice. Tím jsme formality vyřídili, ale ještě musím zaplatit vstup za auto. Nemám peníze, s těmi odešla manželka. Snažím se pánovi vysvětlit, že zaplatím při odjezdu, ale bezúspěšně. Nedá se nic dělat, musím zaběhnout pro peníze.
Peníze mám, ale pouze pětisettisícové bankovky, na které zase nemá vrátný peníze zpátky. Běhám od stánku ke stánku, a snažím se něco koupit, aby mi někdo rozměnil. Nakonec se mi daří rozměnit, platím deset tisíc za parkoviště, a hurá hledat manželku.
Konečně v nemocnici
Zvolili jsme nemocnici, ve které jsme procházeli tzv. předsvatebním vyšetřením před několika málo týdny. Údajně jsme měli mít v této nemocnici domluveného známého doktora, který měl manželku odrodit.
Huong jsem nehledal dlouho. Čekala ve vestibulu na pana doktora. Doktůrek si dal na čas, a krátce po třetí hodině nás poctil svojí návštěvou. Potřásli jsme si pravicemi, a po jeho slovech že „máme jít na pokoj a čekat“, se odporoučel. Ještě že nám to přišel po více jak hodině čekání říci…
Ve Vietnamu funguje ve většině zdravotnických zařízení všechno trochu jinak. Je třeba být připravený na všechno. Platí několik základních pravidel, která by se dala shrnout do několika bodů.
1) Nikdo vám nikdy nic nedá zadarmo.
2) Nikoho nezajímají vaše starosti a problémy – každý je tu sám za sebe. Můžete se kroutit, sténat, a já nevím, co ještě, ale nikdo z okolí nemrkne ani okem.
3) Bez pomoci dalších členů rodiny do nemocnice ani nechoďte – umřete přinejmenším hlady.
4) Obrnit se neskutečnou železnou trpělivostí, aby člověk udržel své emoce a nervy na uzdě.
5) Naprosto všechno potřebné si přinést z domova.
6) Připravit si „letecké“ obálky, a do nich samozřejmě peníze na dárky. Tak tomu říkají Vietnamci, já používám svůj název: úplatky.
Tento systém neplatí doslova všude. V Hanoji, případně Saigonu tomu bude v nemocnicích nejspíše trochu jinak. Jdeme se ubytovat, a já si cestou oživuji vzpomínky na svoje minulé návštěvy. Jednou z prvních věcí, kterou člověk nemůže nevidět, jsou všudypřítomná lehátka „pomocného personálu a zdravotních sester v jednom“ aneb přechodné domovy těch nejbližších z rodin pacientů.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 7-8/2012.